ECLI: ECLI:CZ:MSBR:2023:21.C.107.2023.1 Datum: 2023-10-04 Předmět: zaplacení 69 819,98 Kč s příslušenstvím - úvěr Ustanovení: ["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 1970 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 573 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 9 z. ["peněžité plnění""smlouva o úvěru"]
O co šlo: zaplacení 69 819,98 Kč s příslušenstvím - úvěr (["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 1970 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 )
1. Žalobou z 25.2.2023 domáhala se žalobkyně úhrady zůstatku úvěru, poskytnutého žalovanému s odůvodněním, že s ním dne 23.10.2019 uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěrovou jistinu 50.000,00 Kč a žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve 30 měsíčních splátkách po 4.988,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, když řádně uhradil pouze pět splátek, v důsledku prodlení pak došlo k automatickému zesplatnění úvěru. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
2. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vzal soud za prokázáno, že dne 24.10.2019 uzavřeli účastníci smlouvu, kterou se žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr 50.000,00 Kč, úročený 111,35 % ročně, který se žalovaný zavázal splatit v 30 měsíčních splátkách po 4.988,00 Kč. Pro případ prodlení byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta 499,00 Kč za každou splátku v prodlení, maximálně 2.999,00 Kč za rok, poplatek za upomínku 450,00 Kč a v případě zesplatnění smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky, dle kterých (čl. VI, bod 1) v případě neuhrazení splátky vyzve úvěrující k úhradě a poskytne dodatečnou lhůtu 30 dní, a v případě marného uplynutí této lhůty je úvěr zesplatněn. Součástí smlouvy byl také splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, v jakém rozsahu se každá splátka započítávala na úrok a na jistinu úvěru.
3. Z potvrzení o platbě vzal soud za prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěrovou jistinu převodem na jeho účet dne 30.10.2019 v částce 50.000,00 Kč. Upomínkou z 28.11.2020 žalobkyně urgovala úhradu dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Upomínkou z 13.12.2020 žalobkyně opětovně urgovala úhradu dluhu, další urgenti provedla přípisem z 25.12.2020 a přípisem z 29.7.2021 oznámila žalovanému zesplatnění úvěru k 31.7.2021.
4. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, k výzvě soudu žalobkyně sdělila, že toto provedla náhledem do bankovního registru BRKI, nebankovního registru NRKI, registru SOLUS a registru platebních informací TEPI, centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Na základě šetření žalobkyně zjistila, že příjem žalovaného činil 43.215,00 Kč (doložený bankovními výpisy) a měsíční zatížení bylo 23.284,00 Kč. K tomu doložila výpis z registrů a přehled zatížení příjmu žalovaného, dle kterého žalovaný splácel měsíčně na splátkách 23.284,00 Kč, a výplatní pásku žalovaného za srpen 2019, dle které měl žalovaný čistý příjem 43.215,00 Kč.
5. Soud si vyžádal výpisy z účtu žalovaného, a z těchto, jakož i z rozsudku zdejšího soudu 121 Nc 8/2018-44 z 22.3.2018 vzal za prokázáno, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru celkem pět dětí, z toho dvě zletilé, kdy na nezletilé děti měl dle uvedeného rozsudku hradit celkem na výživném 14.000,00 Kč, zletilým dětem pak hradil každému 5.000,00 Kč, tj. celkem 24.000,00 Kč měsíčně, což odpovídá každoměsíčním pravidelným platbám z účtu žalovaného. Po úhradě splátek úvěru a výživného měl žalovaný na účtu k 31.7.2019 zůstatek - 39,08 Kč, k 31.8.2019 zůstatek 344,41 Kč.
6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.), ve vztahu k nárokované smluvní pokutě § 2048 o.z., a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), ve znění platném ke dni uzavření shora uvedené úvěrové smlouvy. Účastníci uzavřeli dne 24.10.2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 50.000,00 Kč.
7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že jednoduchým zhodnocením výpisů z účtu žalovaného lze zjistit, že po úhradě pravidelné měsíční platby výživného na své děti v celkové částce 24.000,00 Kč mu ze mzdy zbývala částka 19.215,00 Kč (v srpnu 2019). Pokud by úvěrové zatížení žalovaného, jak uvádí žalobkyně, bylo 23.284,00 Kč (přičemž z výpisů z účtu vyplývá hrazení hypotéky 9.614,00 Kč a spotřebitelského úvěru 4.056,00 Kč), je zřejmé, že žalovanému (v obou variantách jeho majetkových poměrů) rozhodně nezbývala disponibilní částka, umožňující dostát povinnostem z uzavřené úvěrové smlouvy.
8. Žalobkyně bez zjevného důvodu zjišťovala z registrů pouze úvěrové zatížení žalovaného, ale zcela rezignovala na zjišťování jeho majetkových poměrů, které logicky zahrnují i položky jako náklady na bydlení, vyživovací povinnost k dětem aj. I tyto výdajové položky musí mít věřitel náležitě ověřeny, minimálně ve formě elementárních dokladů. Jak bylo uvedeno výše, již prostým nahlédnutím na výpis z účtu je zřejmé, že žalovaný s ohledem na zůstatky na účtu ke konci každého měsíce rozhodně nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k pokrytí závazků vůči žalobkyni.
9. Soud se s ohledem na výše uvedené závěry dokazování domnívá, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.
10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.
11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém cel
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.