47 C 85/2022-54 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 29. 11. 2021 (doručenou soudu dne 30. 11. 2021) se žalobce domáhal zaplacení: -) částky 10 600 Kč na jistině, -) zákonného úroku z prodlení 9 % z částky 10 600 Kč za dobu od 30. 11. 2018 do zaplacení, -) nákladů spojených s uplatněním pohledávky 2 500 Kč a -) smluvní pokuty 4 000 Kč, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 10. 2018. Žalovaný se v průběhu řízení nijak nevyjádřil. 2. Dne 3. 2. 2023 proběhlo jednání soudu, na kterém bylo provedeno dokazování a vyhlášen tento rozsudek; soud zjistil následující skutkový stav. 3. Z listiny smlouva o zápůjčce ze dne 30. 10. 2018 soud zjistil, že jde o návrh na uzavření smlouvy podepsaný jednateli žalobce, za žalovaného je tam ale uveden jen údaj o PIN kódu. Na základě tohoto návrhu smlouvy se měl žalobce zavázat poskytnout žalovanému zápůjčku 8 000 Kč na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se naopak měl zavázat dluh splatit částkou 8 000 Kč a poplatek 2 600 Kč do 29. 11. 2018. Součástí návrhu smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky a v návrhu je vtělen sazebník poplatků. 4. Žalobce 30. 10. 2018 zaplatil bezhotovostním převodem na bankovní účet č. [bankovní účet] částku 8 000 Kč (důkaz: potvrzení [anonymizováno] o platbě ze dne 5. 5. 2022). 5. Žalobce dopisem ze dne 23. 11. 2021 prostřednictvím svého právního zástupce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu 15 900 Kč a náklady právní zastoupení 800 Kč před podáním žaloby, kde mu stanovil dodatečnou lhůtu k plnění 3 dny (důkaz: výzva k úhradě před podáním žaloby s datem 23. 11. 2021, podací lístek s datem 23. 11. 2021). 6. Žalobce se pokusil s žalovaným věc ještě urovnat smírně, když jej vyzýval opakovaně dopisy (důkaz: upomínka – pokus o smír s datem 6. 12. 2018, 13. 12. 2018, 20. 12. 2018, 29. 12. 2018, 13. 1. 2019). 7. Soud dotazem u banky zjistil, že bankovní účet č. [bankovní účet] patřil v inkriminované době žalovanému a že na něj byla připsána dne 31. 10. 2018 částka 8 000 Kč (důkazy: odpověď [anonymizováno] s datem 20. 4. 2022 na č. l. 15 a s datem 5. 5. 2022 na č. l. 29, výpis z bankovního účtu žalovaného za září 2018). 8. Žalobce byl v průběhu řízení vyzván k doplnění tvrzení a důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. již ve výzvě z 14. 4. 2022 na č. l. 12. Žalobce však neunesl břemeno důkazní, že uzavřel s žalovaným smlouvu o zápůjčce. 9. Žalobce sice uvedl, že smlouvu o zápůjčce uzavřel žalovaný na základě elektronického podpisu, a to PINem, který žalobce klientovi zasílá na klientem uvedené telefonní číslo a že jde o tzv. prostý elektronický podpis ve smyslu § 7 zákona č. 297/2016 Sb., zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. 10. Podle § 561 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jako „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat, odkazuje věta druhá téhož ustanovení občanského zákoníku na jiný právní předpis, kterým je přímo použitelný předpis Evropské unie, a to Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ve spojení se zákonem č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb. k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu. Podle čl. 25 odst. 2 nařízení EU č. 910/ 2014 účinky vlastnoručního podpisu má jen kvalifikovaný elektronický podpis. Podle čl. 3 odst. 11 a odst. 12 nařízení EU č. 910/ 2014 kvalifikovaným elektronickým podpisem je zaručený elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v čl. 26 nařízení EU č. 910/ 2014, a to že je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje identifikaci podepisující osoby, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou, a je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. PIN kód uvedený na smlouvě takovým podpisem není, neboť nesplňuje podmínky stanovené pro kvalifikovaný (zaručený) elektronický podpis. 11. Zákon vyžaduje jednoznačné ověření identity podepsané osoby, což je možné považovat za splněno např. při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, která dříve klienta identifikovala a přidělila mu určité personalizované údaje pro další komunikaci. Elektronická značka - kód není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. 12. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno uzavření tvrzené smlouvy o zápůjčce či úvěru ani písemně, ani elektronicky, žádná konkrétní smlouva opatřena řádným podpisem žalovaného nebyla předložena, ani nebylo prokázáno, že by žalovaný podepsal smlouvu elektronicky nezaměnitelným způsobem se všemi důsledky pro elektronický podpis daný již zmiňovaným zákonem č. 297/2016 Sb., tedy takovým podpisem, který obsahuje dostatečnou identifikaci podepisující osoby a autentičnost podpisu. Pokud žalobce tvrdil, že obdržel kopii občanského průkazu od žalovaného, tak takovou kopii mohla pořídit a odeslat i jiná osoba než žalovaný. 13. Na podporu závěru, že žalobce neprokázal uzavření smlouvy s žalovaným, soud odkazuje ze soudní praxe např. na rozsudky Městského soudu v Brně z 16. 12. 2021 č. j. 52 C 191/2021-17, Okresního soudu v Karviné z 14. 1. 2022 č. j. 24 C 233/2021-22, Okresního soudu v Litoměřicích z 2. 11. 2021 č. j. 15 C 128/2021-45 či Okresního soudu v Jihlavě z 2. 12. 2021 č. j. 8 C 152/2021-23 (rozsudky jsou dostupné veřejně na rozhodnuti.justice.cz). 14. Za situace, že ani z ostatních žalobcem předložených důkazů nevyplynulo, že by žalovaný smlouvu o zápůjčce s žalobcem uzavřel, případné nároky z neexistující smlouvy nemohl žalobci přiznat. 15. Navíc by bylo namístě dovodit neplatnost smlouvy o zápůjčce. Pro platné uzavření smlouvy o úvěru (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník „o. z.“), zápůjčky (§ 2390 o. z.) je potřeba posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, jak to vyplývá z předpisů upravujících spotřebitelské úvěry (odst. 26 úvodních ustanovení a čl. 8 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, § 9 zákona č. 145/2010 Sb., účinného od 1.1.2011 do 24.2.2013, § 9 zákona č. 43/2013 Sb., účinného od 25. 2. 2013 do 30. 11. 2016 a § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016). Mimo jiné z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení schopnosti dlužníka splácet úvěr. Věřitel musí vždy pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, a nespoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřovat. K povinnosti obecného soudu zkoumat, zda poskytovatel úvěru před uzavřením úvěrové smlouvy posoudil schopnost spotřebitele úvěr splácet (viz také nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Poskytl-li žalobce žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími povinnost posoudit schopnost splácet úvěr, je smlouva o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (§ 580 a § 588 o. z.). Posouzení neplatnosti právního jednání i bez návrhu je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva z důvodu ochrany spotřebitele je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 tak, aby dosáhl jí zamyšleného výsledku. Spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva. Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C - 679/18 rozhodl o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou ji