112 C 25/2026-34 – Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 11. 2025 domáhal uložení povinnosti žalovanému, aby mu zaplatil částku 35 757 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného příspěvku ve smyslu § 45 zákona č. 30/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v období 5. 8. 2024 až 4. 5. 2025 (reg. zn. , SPZ, ) a 23. 9. 2024 až 2. 4. 2025 (reg. zn. , SPZ, ).2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud příslušný podle § 85 odst. 1 podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OSŘ“), rozhodl bez jednání pouze na základě listinných důkazů.3. Žalovaný byl evidován jako provozovatel vozidla reg. zn. , SPZ, a , Anonymizováno, , která v období 5. 8. 2024 až 4. 5. 2025 a 23. 9. 2024 až 2. 4. 2025 nebyla pojištěno za škodu způsobenou jejich provozem. Žalovaný neuhradil žalobci příspěvek placený vlastníkem nebo provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla v rozporu se zákonem č. 30/2024 Sb. Uvedené vyplývá z výzvy k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných, když dlužná částka činí 34 257 Kč a náklady uplatnění pak 1 500 Kč (přílohy žalobce). Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván přípisy žalobce ze dne 27. 11. 2024, 23. 1., 18. a 27. 2., 14. 3., 3., 15. a 25. 4., 12., 21., 22. a 30. 5., 12. a 20. 6., 4., 23. a 31. 7., 8., 12. a 20. 8., 4. a 30. 9., 15. 10. 2025.4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 30/2024 Sb. Podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona „provozovatel tuzemského vozidla s výjimkou provozovatele vozidla vyňatého z pojištění odpovědnosti a toho, kdo převzal vozidlo do opravy, zajistí, aby nebezpečí vzniku povinnosti nahradit újmu vzniklou provozem tohoto vozidla bylo kryto pojištěním odpovědnosti po dobu registrace vozidla, jde-li o vozidlo, které podléhá registraci silničních vozidel (dále jen "registrované vozidlo")“. Podle § 45 odst. 2 zákona „provozovatel tuzemského vozidla zaplatí Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 6 odst. 1 a paušální náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek“. Výše příspěvku se podle § 45 odst. 3 zákona určí součinem výše příslušné denní sazby pro daný druh vozidla počtem dní, kdy bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. K tomu je třeba přičíst i náklady na vymáhání.5. Žalovaný byl v období 5. 8. 2024 až 4. 5. 2025 (reg. zn. , SPZ, ) a 23. 9. 2024 až 2. 4. 2025 (reg. zn. , SPZ, ) vlastníkem vozidla, které nebylo pojištěno za škodu způsobenou jeho provozem, tedy 273 dní, resp. 192 dní, když denní sazba za automobil s objemem válců nad 1850 cm3 do 2500 cm3 činí dle § 5 odst. 1 písm. h) vyhlášky č. 69/2024 Sb. 65 Kč a u nákladního vozidla s nosností do 3 500 kg činí podle § 5 odst. 1 písm. o) vyhlášky 86 Kč. Protože žalovaný neuhradil v zákonné lhůtě žalobci částku 34 257 Kč, dostal se dnem následujícím po splatnosti do prodlení podle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a je tak povinen podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. zaplatit též úroky z prodlení. Současně je povinen zaplatit i náklady vymáhání ve výši 1 500 Kč podle § 6 vyhlášky. Přiznané částky soud uložil žalovanému k úhradě ve lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ.6. Výrok o nákladech řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého má úspěšný účastník právo na náhradu nákladů vůči tomu, který úspěch neměl. Náklady řízení žalobce činí částka soudního poplatku 1 431 Kč a dále soud přistoupil k posouzení účelnosti nákladů spočívajících v zastoupení advokátem a dospěl k závěru, že tyto účelné nejsou. Přiznal tak pouze takové náklady, jež by byly přiznány samotnému nezastoupenému žalobci podle § 1 odst. 1 a 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za výzvu k plnění a podání žaloby ve výši dle § 2 odst. 1 vyhlášky á 100 Kč/úkon v celkové výši 200 Kč. Celková výše nákladů tak činí 1 631 Kč. I zde soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému v délce podle § 160 odst. 1 OSŘ.7. Soud má za to, že žaloba je formulářového typu, skutková tvrzení jsou stále stejná, mění se pouze objem motoru, období, za něž je dluženo a registrační značka , SPZ, . Takové náležitosti včetně případného neustále se opakujícího právního posouzení věci pak vyvolávají úvahu o účelnosti právního zastoupení za situace, kdy úkonem ze strany zástupce žalobce je pouze převzetí věci, jinak zcela formální, nevyžadující jiné než zcela běžné myšlenkové pochody, a nevyžadující přitom téměř žádné právní znalosti. Dalším úkonem je sepsání žaloby, která je, jak shora uvedeno, dovedena, co do nepotřeby měnit okruh rozhodných skutečností, téměř k dokonalosti. Postačí napsat pouze jednu a poté jen měnit dílčí údaje. Takovou činnost mohl realizovat i žalobce sám, který je na uvedenou agendu jistě lépe personálně vybaven. Správnost uvedeného přístupu ostatně byla potvrzena mimo jiné usnesením Krajského soudu v Brně ze 17. 12. 2020, č. j. 70 Co 193/2020-37. Soudu je známa i opačná praxe některých odvolacích senátů uvedeného soudu, tu však soud nepovažuje za správnou.8. Jakkoli lze souhlasit s argumentací např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016 (publikované mimo jiné v systému ASPI pod č. JUD332300CZ), argumentačně využitého ve věci vedené Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 38 Co 74/2023 (věc zdejšího soudu pod sp. zn. 112 C 30/2023), není na místě právní závěry tam uvedené aplikovat. Přestože byly vynaloženy náklady na právní zastoupení a nebylo zjištěno, ani se to soud nedomníval, že by právní zastoupení bylo zneužitím práva, jak to ostatně pojal pro svoje závěry jako určující právě Nejvyšší soud v citované věci, zdejší soud je toho názoru, že celá agenda spojená s uplatněním práva žalobkyně u soudu není nic jiného než opakováním téhož, co bylo učiněno již v předsoudní fázi vymáhání pohledávky. Zástupce v podobě advokáta do řízení nepřináší žádnou přidanou hodnotu, neboť skutečnosti vylíčené v žalobě jsou překopírováním údajů patrných již z výzev učiněných samotným žalobcem. Jedná se tak o činnosti nikoli odborného charakteru, ale čistě administrativního, k nimž není třeba odbornosti zástupce v podobě advokáta. Tento závěr není dle názoru soudu v rozporu s judikaturou uvedenou v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, která se zabývá zastoupením obcí či statutárních měst, u nichž se jedná o správu vlastního majetku. Byť se zde nejedná o vlastní majetek fondu, veškerá aktivita podstatná pro uplatnění nároku žalobcem u soudu a účinné hájení takového nároku u něj byla realizována již samotným žalobcem. Přestože tak soud nezpochybňuje oprávnění žalobce nechat se zastoupit advokátem, náklady na něj vynaložené nepovažuje za účelné v tom smyslu, že by stejného cíle nebylo možno dosáhnout i bez něj, protože sám do řízení nic efektivně nepřinesl. Rovněž tak závěry zdejšího soudu nejsou v rozporu s judikaturou citovanou Nejvyšším soudem stran zastoupení advokátem, byť se tak stalo spíše na okraj a podstatná argumentace je v jím citovaných rozhodnutích. Je totiž třeba odlišit skutkový základ tam citovaných kauz od projednávané věci – zejména složitost problematiky tam projednávané a právní složitost věcí s tím související, včetně rozsahu úkonů činěných v řízení. Tam citované věci se od té nyní projednávané liší naprosto zásadně, neboť projednávaná věc je zcela typová, zcela výjimečně končící jinak než vyhlášením rozsudku bez jednání nebo zastavením řízení z procesních důvodů a rovněž tak veškerá skutková i právní argumentace je přítomna ve zpravidla se opakujících důkazech vytvořených již samotným účastníkem. Soud prvního stupně tak na svoji argumentaci setrvale zastávané nemá co měnit.