Žalobou podanou na soud dne 26. 8. 2025, doplněnou o podání ze dne 30. 10. 2025, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 21.506,85 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, ., byla dne 8. 1. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalované částku 10.000 Kč za úplatu v podobě kapitalizovaného úroku ve výši 507 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.900 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1.385 Kč a poplatku za hotovostní úhradu splátek ve výši 1.800 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.328 Kč nejpozději do 8. 3. 2025. Žalovaná svoji smluvní povinnost řádně a včas nesplnila a vznikl jí dluh, který je předmětem tohoto řízení se stávající z dlužné jistiny ve výši 9.316,15 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 435,56 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.548 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1.285,88 Kč, poplatku za hotovostní úhradu splátek ve výši 1.542,86 Kč, smluvní pokuty ve výši 4.378,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9.751,71 Kč od 12. 8. 2024 do 20. 2. 2025 v kapitalizované výši 617,38 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 9.316,15 Kč od 9. 3. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9.751,71 Kč od 9. 3. 2025 do zaplacení.2. S účinností ke dni 25. 3. 2025 právní předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovanou na žalobce.3. Žalovaná se k žalobě, která jí byla doručena, nevyjádřila.4. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili).5. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav:6. Ze smlouvy ze dne 8. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalované v hotovosti poskytnuty finanční prostředky ve výši 10.000 Kč za celkové náklady ve výši 8.592 Kč, sestávající z úroku ve výši 435,56 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4.548 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 1.285,88 Kč a poplatku za hotovostní úhradu splátek ve výši 1.542,86 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr a celkové náklady ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1.328 Kč.7. Z žádosti o úvěr ze dne 8. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaná v době žádosti o poskytnutí zápůjčky měla měsíční příjem ve výši 13.000 Kč, výdaje na bydlení a energie ve výši 2.000 Kč, výdaje za dopravu. jídlo a osobní náklady ve výši 6.000 Kč, byla svobodná a žila s osobou blízkou. Žalovaná měla jednu vyživovací povinnost.8. Z přehledu plateb ke smlouvě o zápůjčce č. , hodnota, se podává, že žalovaná na dluh zaplatila celkem částku 1.330 Kč.9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 soud zjistil, že s účinností k 25. 3. 2025 právní předchůdce žalobce postoupil svoji pohledávku za žalovanou na žalobce. Postoupení pohledávek na žalobce bylo žalované písemně oznámeno dne 2. 4. 2025.10. Z předžalobní upomínky ze dne 17. 7. 2025 soud zjistil, že žalovaná byla ze strany žalobce na existenci dluhu ve výši 22.906,40 Kč upozorněna a byla vyzvána k jeho úhradě. Dle podacího lístku , Anonymizováno, , právnická osoba, byla upomínka žalované odeslána téhož dne.11. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována.12. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.17. Podle § 547 občanského zákoníku musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.18. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Po podřazení skutkového stavu pod výše uvedená zákonná ustanovení pak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části.20. Soud se z úřední činnosti nejdříve zabýval platností smlouvy o úvěru. Smluvní ujednání mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť právní předchůdce žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, v opačném případě je třeba takovou smlouvu považovat za neplatnou.21. V rámci posouzení úvěruschopnosti ověřoval právní předchůdce žalobce pouze informace týkající se příjmu žalované předložením oznámení o změně výše státní sociální podpory a poštovních poukázek. Ohledně pravidelných výdajů žalované se právní předchůdce žalobce zjevně spokojil s prohlášením žalované, nijak údaje, které uvedla, neověřoval. Právní předchůdce nezjišťoval a neověřoval, zda podezřele nízké výdaje na bydlení skutečně činí 2.000 Kč. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že k prokázání údajů o výdajích nepředložila žalovaná (a právní předchůdce žalobce ani nevyžadoval) byť jediný doklad. Schopnost splácet úvěr, tzv. úvěruschopnost, přitom není dána pouze výší příjmů, ale také výší reálných výdajů. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobce, resp. jeho právní předchůdce, povinnost řádně zkoumat, aby mohl srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Skutečnost, že žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla coby své výdaje odhadem 8.000 Kč pouze podporuje závěr o tom, že právní předchůdce žalobce měl být v posuzování úvěruschopnosti ostražitější.22. Právní předchůdce žalobce tedy postupoval zcela formálně a do formuláře hodnocení klienta uvedl údaje sdělené žalovanou bez toho, že by se alespoň pokusil ověřit jejich pravdivost, ačkoliv poskytnuté údaje samy o sobě vyvolávaly pochybnosti o jejich věrohodnosti. Pouhé doplnění čísel do formuláře právního předchůdce žalobce k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, proto nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. Právní předchůdce žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru nepostupoval s odbornou péčí, když žádným způsobem neověřoval údaje uvedené žalovanou. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje aktivně prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit, obzvláště pak v případě, že takto poskytnuté údaje vyvolávají pochybnosti o jejich pravdivosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č.j. 1 As 30/2015-39, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).23. Právní předchůdce žalobce nedostál své zákonem stanovené povinnosti, když poskytl žalované úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18 a též ÚS ČR, sp. zn. III ÚS 4129/18).24. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. V obecné rovině je při plnění z neplatné smlouvy nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je pak vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru projevem ochrany spotřebitele v tom smyslu, že poskytnutou jistinu není dlužník povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele, určení počátku prodlení spotřebitele s vrácením nesplacené jistiny proto není možné odvíjet od výzvy věřitele k plnění, jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení dle občanského zákoníku. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tak nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Novou dobu splatnosti nevrácené jistiny je v takovém případě nutné určit dle dohody účastníků, v opačném případě ji založí soud svým rozhodnutím. Do této doby však není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny a věřitel není oprávněn žádat nejen veškeré smluvní úroky, poplatky či smluvní pokuty sjednané dle absolutně neplatné smlouvy, ale není ani oprávněn žádat úrok z prodlení, neboť splatnost nevrácené jistiny dosud nenastala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021).25. Ve světle uvedeného proto žalobci, na kterého byla pohledávka za žalovanou řádně postoupena, vzniklo právo na vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny ve výši 8.670 Kč (poskytnutá jistina ve výši 10.000 Kč ponížená o úhradu žalované v celkové výši 1.330 Kč), ve zbylé části 12.836,85 Kč soud návrh žalobce zamítl. V části nároku na zaplacení úroku ve výši 8 % ročně z částky 9.316,15 Kč od 9. 3. 2025 do zaplacení soud návrh žalobce rovněž zamítl, neboť ujednání o smluvních úrocích vychází z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Ohledně kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 617,38 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9.751,71 Kč od 9. 3. 2025 do zaplacení, soud nárok žalobce rovněž zamítl, neboť žalovaná se dosud nedostala do prodlení. Mezi účastníky nebyla ujednána lhůta splatnosti poskytnutých a dosud nevrácených jistin.26. Žalovaná je dlouhodobě nekontaktní, na výzvy nereaguje. Soudu nejsou známy majetkové a výdělkové poměry žalované, na základě, kterých by bylo možné stanovit splatnost nevrácených jistin a určit způsob jejich splácení. Soud pravidelné splátky ve výši 900 Kč považuje za přiměřené možnostem a schopnostem spotřebitele hradit dluh, když žádné bližší skutečnosti ke schopnostem a možnostem žalované dluh splácet nebyly zjištěny, přičemž žalovaná nemůže být stran splácení dluhu z titulu bezdůvodného obohacení na tom být hůře, než by byla, pokud by smlouva o úvěru měla být platná.27. Z důvodů shora vyložených soud výrokem pod bodem I tohoto rozsudku žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku žalobu výrokem pod bodem II zamítl.28. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalovaná byla z procesního hlediska převážně úspěšná, náležela by jí proto (poměrná) náhrada nákladů řízení. Jelikož však žalované žádné náklady řízení nevznikly, resp. z obsahu spisu nevyplývají, rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.29. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobci vznikla poplatková povinnost ve výši 844 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl vydán. Z přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., konkrétně z položky 2 vyplývá, že pokud soud platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše položky 1. Dle položky 1 bod 1 písm. a) činí poplatková povinnost žalobce částku 1.076 Kč. Na základě výše uvedeného uložil soud žalobci výrokem IV. tohoto rozsudku, aby uhradil na účet soudu doplatek soudního poplatku za řízení ve výši 232 Kč.