Žalobou ze dne 30. 1. 2026 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 32.500 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne 19. 12. 2024, na základě které poskytl žalobce žalovanému částku ve výši 25.000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobci úvěr zpět spolu s úroky do 18. 1. 2025, svou povinnost však porušil, když nevrátil poskytnuté prostředky zpět řádně a včas.2. Podáním ze dne 5. 5. 2026 vzal žalobce žalobu částečně zpět co do částky 7.500 Kč, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25.000 Kč od 19. 1. 2025 do 11. 12. 2025 do zaplacení a ve výši 0,5 % ročně z částky 25.000 Kč od 12. 12. 2025 do zaplacení. Soud proto v uvedeném rozsahu řízení částečně zastavil výrokem I. tohoto rozsudku.3. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nevyjádřil., právnická osoba, souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, jelikož účastníci s tímto postupem souhlasili (žalobce souhlasil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil) a zároveň lze ve věci rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.5. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.6. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 19. 12. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Žalobce podle této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit úvěr zpět spolu s příslušným úrokem v kapitalizované výši 7.500 Kč, to vše do 18. 1. 2025 (prokázáno smlouvou a potvrzením o provedené platbě). Úvěr byl poskytnut bezhotovostně na účet žalovaného č. , č. účtu, (prokázáno sdělením banky). Zápůjční úroková sazba úvěru činila 1 % denně ročně a RPSN činila 2.355 %. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když nevrátil žalobci úvěr zpět spolu s příslušenstvím řádně a včas, jelikož úvěr neuhradil zpět ani z části. Žalobce zaslal žalovanému dne 9. 12. 2025 předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek (prokázáno výzvou včetně podacího lístku). Žalovaný i přes výzvu dluh neuhradil, a to ani částečně.7. Soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z."), neboť se jedná o právní poměr vzniklý za jeho účinnosti, a současně dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).8. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Soud se v rámci právního posouzení nejprve zabýval tím, zda žalobce coby věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být uzavřena s žalovaným jakožto se spotřebitelem (§ 419 o. z. a dále SDEU C-679/18 OPR-Finance). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. , spisová značka, ).13. Žalobce v žalobě neuvedl, zda a jakým způsobem se zabýval úvěruschopností žalovaného. Na výzvu soudu ze dne 27. 3. 2026 k doplnění tvrzení ohledně posuzování úvěruschopností žalovaného žalobce reagoval tak, že vzal žalobu částečně zpět a změnil právní kvalifikaci svého nároku tak, že se nyní domáhá vydání bezdůvodného obohacení.14. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že dostatečně posuzoval úvěruschopnost žalovaného. Pokud tedy následně žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 86 z. s. ú.), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. smluvní ujednání v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 o. z.). Pro absolutní neplatnost uvěrových smluv hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 o. z.), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování.15. Soud dospěl k závěru, že je nutné k uplatněnému nároku přistupovat jako k bezdůvodnému obohacení podle § 2991 o. z. za využití § 87 odst. 1 z. s. ú. a vydat žalobci pouze to, co by mu náleželo v případě plnění z neplatného právního důvodu. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci částku ve výši 25.000 Kč a v tomto rozsahu žalobě výrokem II. rozsudku vyhověl. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.16. V případě bezdůvodného obohacení zákon o spotřebitelském úvěru nově konstruuje speciální skutkovou podstatu oproti jeho obecné úpravě v občanském zákoníku, a to včetně povinnosti vrátit poskytnutou jistinu v přiměřené době podle schopností spotřebitele, a to ve významu že žalovaný dosud není v jakémkoliv prodlení s placením prokázaného dluhu, nýbrž že tuto splatnost soud založí teprve svým rozhodnutím ve výroku. Tento závěr se ve smyslu judikatury (viz. sp. zn. , spisová značka, ) opírá o výslovné znění shora citovaného ustanovení § 87 z. s. ú., z jehož výslovného znění slovní vyplývá, že k založení nové platební povinnosti pro žalovaného dojde teprve soudním rozhodnutím a že v době rozhodování soudu žalovaný ještě ani není za dlužníka považován. K neplatnosti smlouvy je přitom nutno přihlížet z úřední povinnosti, nikoli pouze k námitce dlužníka dle § 586 o. z. Soud proto v části požadavku na zaplacení úroku z prodlení shledal žalobu jako nedůvodnou a nárok žalobce v tomto rozsahu zamítl výrokem III. rozsudku.17. K výroku IV. rozsudku soud uvádí, že žalobce vzal žalobu zpět v části nároku na zaplacení částky 7.500 Kč včetně příslušenství, žalobce nicméně dosud zaplatil soudní poplatek ve výši 1.300 Kč za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na zaplacení částky 32.500 Kč, přičemž tento nebyl vydán. Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích stanoví v položce 2 bodu 2 Sazebníku, že pokud nebyl vydán elektronický platební rozkaz, doměří soud navrhovateli poplatek podle položky 1. Dle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku odpovídá částce zbývajícího předmětu řízení 25.000 Kč soudní poplatek ve výši 1.250 Kč. Jelikož je rozdíl mezi zaplaceným soudním poplatkem a zbývajícím soudním poplatkem za aktuální předmět řízení menší než 1.000 Kč, soud rozhodl v souladu s § 10 odst. 4 zákona o soudních poplatcích, že se poměrná část zaplaceného soudního poplatku žalobci nevrací.18. Výrok V. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobce byl úspěšný v částce 25.000, tj. z 68,15 %, a neúspěšný v částce 11.683,56 Kč zahrnující zamítnutý nárok žalobce a částku, ohledně které vzal žalobce řízení částečně zpět nikoliv pro chování žalovaného, tj. z 31,85 %. Žalobce tak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 36,30 %. Soud při určení výše náhrady nákladů řízení vycházel mimo jiné z § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), který upravuje výši náhrady v řízeních, které jsou zahájené návrhem podaným na ustáleném vzoru a jsou uplatňovány opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství typově stejných žalob, přičemž skutková tvrzení mají ustálenou podobu a v rámci formulářovým způsobem podaných návrhů dochází pouze ke změně dílčích údajů. Soud proto výši náhrady stanovil dle § 14b a. t. Ohledně úkonu právní služby spočívajícího v částečném zpětvzetí již soud vycházel z § 8 a násl. a. t., jelikož se již jednalo o individualizovaný úkon.19. Náklady žalobce v předmětné věci se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.300 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, žaloba) po 700 Kč (§ 14b odst. 1 a. t.),odměny za jeden úkon právní služby (částečné zpětvzetí) po 2.420 Kč (§ 8 odst. 1 a. t.), náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč (§ 14b odst. 5 a. t.) a za jeden úkon právní služby po 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.) a účtované DPH ve výši 21 % z poskytnutých právních služeb ve výši 1.106,7 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobce představují částku 7.676,7 Kč, z nichž 36,30 % činí 2.786,64 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému povinnost zaplatit tyto náklady řízení žalobci k rukám jeho zástupce.