Žalobou doručenou soudu dne 13. 1. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 31 815,05 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o úvěru. Žalobce v návrhu uvedl, že s žalovaným dne 8. 1. 2022 uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalobce žalovanému poskytl revolvingový úvěr až do výše limitu 32 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný vyčerpal celkem 52 300,97 Kč a uhradil celkem 46 438 Kč. Protože žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobce pohledávku žalovaného ke dni 9. 10. 2024 zesplatnil. Ke dni podání žaloby žalobce požaduje celkem částku 31 815,05 Kč, tj. jistina ve výši 29 176,07 Kč, náklady na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 738,98 Kč, spolu s příslušenstvím. Dopisem ze dne 31. 10. 2024 byla žalovanému zasílána předžalobní upomínka.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů.3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.4. Z úvěrové smlouvy ze dne 8. 1. 2022 bylo zjištěno, že žalobce poskytl žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší uvěrového rámce 32 000 Kč a s roční úrokovou sazbou 26,28 %, který se žalovaný zavázal žalobci splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky.5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný celkem vyčerpal částku 52 300,57 Kč a uhradil celkem 46 438 Kč.6. Z úvěrové zprávy, potvrzení o provedení bonity klienta, metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta a sdělení žalobce ohledně MLS výpočtu bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že žije s družkou, bydlí ve státním bytě, má jedno dítě a je zaměstnán u spol. , právnická osoba, . Zdrojem příjmů žalovaného je zaměstnání, kdy výše příjmu činí 19 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 25 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 14 000 Kč. Dle výpočtu MLS se podává, že jde o interní výpočet žalobce, kde je uveden příjem žalovaného ve výši 19 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti ve výši 25 000 Kč, jako výdaje součet splátek úvěrů ve výši 8 965 Kč, životní minima všech členů domácnosti ve výši 9 170 Kč, normativní náklady na bydlení 10 480 Kč a výše splátky schváleného úvěru 1 280 Kč. Zbývající MLS domácnosti pak mělo činit 14 105 Kč.7. Z výpisu z běžného bankovního účtu za období od 19. 11. 2021 do 20.12.2021, jehož majitelem je žalovaný, bylo zjištěno, že počáteční zůstatek na účtu činil - 25 716,96 Kč a konečný zůstatek - 26 776 Kč. Na účet žalovaného bylo v tomto období připsáno celkem 8 plateb v řádu několika stovek až tisíců od odesílatele platby , právnická osoba, ., kdy tyto příchozí platby jsou označeny buďto jako „M.Piják 11/2021“, nebo „M.Piják splátka půjčky“. V tomto období odešlo z účtu prostřednictvím 4 plateb celkem 5 092,34 Kč označených jako splátka úvěru.8. Z dopisu ze dne 9. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobce pohledávku žalovaného ke dni 9. 10. 2024 zesplatnil. Z předžalobní upomínky ze dne 31. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky nejpozději do 7. 11. 2024 s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle poštovního podacího archu byla předžalobní upomínka zasílána žalovanému dne 1. 11. 2024 na adresu , adresa, .9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 tohoto ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.15. Po právním posouzení skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně.16. Mezi účastníky existovala vůle uzavřít smlouvu o úvěru, na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr s úvěrovým limitem až do výše 32 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách. Charakter smluvního ujednání mezi účastníky byl spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytuje spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobce v rámci řízení uvedl, že při hodnocení schopnosti žalovaného úvěr splácet vycházel ze statistického modelu, kde vypočítal z měsíčních příjmů a výdajů, zda skutečně žadatel může splácet částku odpovídající splátce úvěru. Žalobce při tomto výpočtu zohledňuje rodinné postavení klienta, vyživovací povinnosti, věk, příjem ostatních členů domácnosti, případně další skutečnosti, kdy dále provádí lustraci v registrech NRKI, BRKI, SOLUS, CEE a ISIR. Pokud jde o ověřování skutečných příjmů a výdajů, žalobce uvedl, že doložení například potvrzení zaměstnavatele o příjmech je nedostatečně a lze jej padělat, taktéž nemusí být nutně aktuální a není jisté, že tohoto příjmu bude žadatel dosahovat po celou dobu úvěrového vztahu. Pokud jde o výdaje, u těchto žalobce uvedl, že si spotřebitel není řady svých výdajů často vědom a dokladování výdaje je problematické, neboť si spotřebitelé žádné doklady o svých výdajích neukládají. Dále žalobce uvedl, že si ověřil příjmy a výdaje žalovaného, a to na základě výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 19. 11. 2021 do 18. 12. 2021, kdy uvedl, že od společnosti , právnická osoba, ., kterou žalovaný uvedl jako svého zaměstnavatele, byla na účet žalovaného zaslána částka převyšující výši příjmů žalovaného tvrzenou ve smlouvě o úvěru. Pokud jde o výdaje žalovaného, u těchto žalobce uvedl, že z výše uvedeného výpisu z bankovního účtu žalovaného žalobce ověřil i výdaje, kde ověřil výdaje na stravu.17. Z provedeného dokazování a předložených listin dospěl soud k závěru, že žalobce sice bonitu žalovaného zkoumal, avšak takovým způsobem, že došlo ke zkreslení majetkové situace žalovaného, kdy žalobce neměl řádně podloženou schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalovaný uvedl svůj příjem ve výši 19 000 Kč, kdy tento příjem má plynout ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, ., příjem ostatních členů domácnosti uvedl ve výši 25 000 Kč a výdaje v podobě splátek jiným společnostem ve výši 8 965 Kč a výdaje domácnosti ve výši 14 000 Kč měsíčně. Pokud jde o příjmy žalovaného, které žalobce ověřil na základě výpisu z bankovního účtu žalovaného, soud uvádí, že příchozích plateb zaslaných na účet žalovaného od společnosti , právnická osoba, . v období od 19. 11. 2021 do 20. 12. 2021, tedy v období jednoho měsíce, bylo v různé výši celkem 8, kdy dokonce některé platby byly označeny jako splátka půjčky, z čehož lze jen těžko dojít k závěru, že žalovanému plyne pravidelný měsíční příjem a v jaké skutečné výši. Pokud jde o příjmy ostatních členů domácnosti, tyto jsou k posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet zcela irelevantní. Žalovaný v žádosti uvedl, že žije s družkou a má jedno dítě, kdy družka nemá jakoukoliv povinnost hradit případné dluhy žalovaného. O jiné situaci by se dalo uvažovat, kdyby se jednalo o příjmy manželky v rámci společného jmění manželů, avšak toto není tento případ. Pokud pak jde o výdaje žalovaného například na bydlení, dopravu, spojené s výživou dítěte aj., tyto žalobce nijak neověřoval. Ačkoliv žalobce uvádí, že si spotřebitel není řady svých výdajů často vědom a dokladování výdajů je problematické, neboť si spotřebitelé žádné doklady o svých výdajích neukládají, výdaje ohledně nákladů na nájem, služby a další náklady spojené s bydlením jsou snadno doložitelné a lze předpokládat, že jimi disponuje každý spotřebitel zajišťující si své bydlení. Také pokud jde o příjmy, i tyto lze snadno doložit pracovní smlouvou, potvrzením o příjmu či jiným dokladem, ze kterého je zřejmé, že žalovaný má pravidelný měsíční příjem. Jakmile by žalobce měl tyto podklady, pak je lze porovnat a lze si udělat kompletní obraz o případné platební schopnosti žalovaného. Pokud se však žalobce spokojil jen s tvrzením žalovaného a výpisu z bankovního účtu žalovaného za období toliko jednoho měsíce, kdy navíc žalobce vůbec nezval v potaz skutečnost, že počáteční i konečný zůstatek na tomto účtu je v záporných hodnotách, nesplnil svou povinnost, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného úvěr splácet. Je povinností věřitele získané informace shromáždit, vyhodnotit jejich dostatečnost a rozhodnout, zda a které informace je nezbytné dále ověřovat, příp. jejich znalost prohlubovat. Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Je povinností věřitele získané informace shromáždit, vyhodnotit jejich dostatečnost a rozhodnout, zda a které informace je nezbytné dále ověřovat, příp. jejich znalost prohlubovat. Soud v této souvislosti odkazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dle kterého“…Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V tomto ohledu má soud tedy za to, že žalobce dostatečně aktivně nezjišťoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet.18. Soud přihlíží k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek i bez návrhu, jak vyplývá z dikce zákona shora citovaného. Vyšel-li žalobce pouze z tvrzených příjmů a výdajů žalovaného, pak nedostál své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že „součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“.19. Pakliže soud dospěl k závěru, že smlouva byla absolutně neplatná od počátku, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 52 300,97 Kč, kdy žalovaný žalobci uhradil celkem částku 46 438 Kč, a tedy k úhradě na bezdůvodném obohacení tak zbývá částka 5 862,97 Kč. Žalovaný doposud tuto částku žalobci neuhradil, soud proto žalobě v této části vyhověl, a to i pokud jde o příslušenství představující zákonné úroky z prodlení z této částky. Dopisem ze dne 31. 10. 2024 byla žalovanému zasílána předžalobní upomínka, kdy mu byla stanovena lhůta k plnění do 7. 11. 2024. Dle ust. § 573 o.z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Pokud byl dopis odesílán dne 1. 11. 2024 (poštovní podací arch), k doručení v souladu s ust. § 573 o.z. tak došlo dne 6. 11. 2024. Žalovanému byla v rámci dopisu stanovena lhůta k úhradě do 7. 11. 2024, soud má proto za to, že k prodlení došlo až dne 8. 11. 2024. S ohledem na uvedené byl tedy žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení dle ust. § 1970 o.z. až ode dne 8. 11. 2024. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.20. Pokud jde o další uplatňované nároky představující částku 25 952,08 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 4 852,95 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 29 176,07 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 911,29 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 952,08 Kč od 14. 1. 2025 do zaplacení, v tomto rozsahu soud žalobu zamítl, neboť s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jako celku žalobci nárok na tyto částky nevznikl. Zdejší soud pak při posuzování nároku žalobce na zákonný úrok z prodlení vycházel zejména z názoru Krajského soudu Brně vyjádřeného v jeho rozhodnutí č. j. 27 Co 117/2024-120.21. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.22. Zdejší soud veden nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 2717/08 při posuzování míry úspěchu ve věci přihlížel nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 16.7.2026, kdy tak vycházel z celkové částky 49 275,79 Kč, tedy žalovaná pohledávka 31 815,05 Kč (29 176,07 Kč jistina, 900 Kč náklady na vymáhání, 1 738,98 Kč smluvní pokuty), kapitalizovaný úrok ve výši 4 852,95 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení 911,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 595,21 Kč (tj. 12,75 % ročně z 29 176,07 Kč od 14. 1. 2025 do 16.7.2026) a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 101,29 Kč (tj. 12,75 % ročně z částky 31 815,05 Kč od 14. 1. 2025 do 16.7.2026).23. Žalobce byl úspěšný celkem v částce 7 124,55 Kč (tj. částka 5 862,97 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 5 862,97 Kč od 8. 11. 2024 do 16.7.2026) a neúspěšný ohledně částky 42 288,46 Kč (tj. částka 25 952,08 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 4 852,95 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 911,29 Kč, úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 29 176,07 Kč od 14. 1. 2025 do 16.7.2026 a zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 952,08 Kč od 14. 1. 2025 do 16.7.2026.24. V tomto případě tak byl procesně úspěšnější žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení. Žalovaný však zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní a dle obsahu spisu mu žádné náklady řízení nevznikly, soud proto rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.