62 CO 90/2022-309 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplatit mu společně a nerozdílně částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení podle předpisů práva občanského z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení k rukám jejich právního zástupce ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, a to: prvnímu žalovanému [částka] (výrok II.), druhému žalovanému [částka] (výrok. III.), třetímu žalovanému [částka] (výrok IV.), čtvrtému žalovanému částku [částka] (výrok V.), páté žalované částku [částka] (výrok VI.), šesté žalované částku [částka] (výrok VII.), sedmému žalovanému částku [částka] (výrok VIII.), a osmé žalované částku [částka] (výrok IX). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalovaných náhrady škody ve výši [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že rozhodnutím ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje prvního žalovaného bylo zrušeno [anonymizována tři slova], Odbor [anonymizováno], které bylo sloučeno s [anonymizována tři slova] [anonymizováno] a zároveň bylo zrušeno místo vedoucího [anonymizována dvě slova] správy Ing. [příjmení], který se však v řízení vedeném u soudu prvního stupně úspěšně domohl určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu v návaznosti na to byla udělena. Ing. [příjmení] byla z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru vyplacena dne [datum] částka [částka] jako náhrada ušlého platu a za tuto škodu odpovídají žalovaní, kteří se podíleli na vydání rozhodnutí o organizační změně, resp. udělení výpovědi z pracovního poměru, která byla shledána neplatnou. 2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který podrobně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 11. až 23. V bodě 24. pak shrnul skutkový závěr, který učinil z provedených důkazů. Uvedl, že žalobce se domáhá po žalované náhrady škody ve výši odpovídající náhradě platu, která byla vyplacena Ing. [příjmení], s nímž byl neplatně rozvázán jeho pracovní poměr z důvodu organizační změny výpovědí ze dne [datum] s tím, že první žalovaný rozhodl o této organizační změně a ostatní žalovaní o tomto nezákonném jednání věděli a nezakročili. Žalovaní namítali nedostatečnou konkretizaci povinností, které měli porušit, dále všichni žalovaní v průběhu řízení vznesli námitku promlčení. 3. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle [ustanovení pr. předpisu] – zákoník práce (ve zkratce zák. práce). Odkázal na jeho ust. § 250 a § 249 odst. 1, která odcitoval. Žalobce tvrdil, že se náhrady škody domáhá dílem v režimu zákoníku práce a dílem v režimu obecné povinnosti za škodu ve vztahu k voleným zástupcům žalobce. 4. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jehož závěry odcitoval. Uvedl zejména, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že vyplacená náhrada platu zaměstnanci, která vznikla v důsledku organizačního opatření, na jehož základě byla zaměstnanci dána výpověď, která byla následně soudem určena neplatnou, je skutečnou škodou a na tom nic nemění ani okolnost, že z pohledu zaměstnance tato náhrada představuje zákonný nárok podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále uvedl, že rozhodnutí organizační změně je tzv. faktickým úkonem, toto rozhodnutí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, resp. osoby jím pověřené. Dále prvostupňový soud odkázal na zák. č. 129/2000 Sb. o krajích, uvedl jeho ustanovení § 1 odst. 2 a § 69 odst. 1 a 2, která odcitoval. Dále uvedl, že první žalovaný v pozici ředitele Krajského úřadu Středočeského kraje svým rozhodnutím [číslo] ze dne [datum], zrušil ke dni [datum] [anonymizováno 5 slov] a toto [anonymizováno] sloučil s [anonymizováno 6 slov], současně bylo zrušeno pracovní místo vedoucího [anonymizována tři slova], které zastával Ing. [jméno] [příjmení]. Přijetí rozhodnutí bylo zcela v kompetenci prvního žalovaného, a lze tak presumovat jeho věcnou pasivní legitimaci, když tento vystupoval v pozici ředitele krajského úřadu. Pasivní legitimaci však prvostupňový soud neshledal na straně ostatních žalovaných, neboť druhý žalovaný vystupoval v pozici zástupce ředitele pro oblast [anonymizováno] správy, třetí žalovaný jako vedoucí [anonymizována dvě slova], čtvrtý žalovaný jako zástupce ředitele pro ekonomické řízení, pátá žalovaná jako vedoucí [anonymizováno] řízení lidských zdrojů a šestá žalovaná jako vedoucí [anonymizováno] personálního a mzdového. Je tedy zřejmé, že nebylo v kompetenci žádného z žalovaných 2 až 6 rozhodnout o organizační změně a rozvázat pracovní poměr s Ing. [jméno] [příjmení]. 5. Dále prvostupňový soud rozebral postavení hejtmana podle § 61 zákona o krajích s tím, že hejtmana zastupuje jeho náměstek podle § 64 citovaného zákona. [příjmení] hejtmana je však odlišná, mezi jeho kompetence rozhodování o organizačních změnách nenáleží, resp. funkci statutárního orgánu zaměstnavatele plní pouze podle zvláštních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a řediteli, nikoliv ve vztahu k vedoucím odborům, v posuzovaném případě tedy k Ing. [příjmení]. Proto, ani sedmý žalovaný jako náměstek hejtmana a osmá žalovaná jako hejtmanka ve věci pasivně legitimováni nejsou, ačkoliv jako volení představitelé žalobce byli žalováni též. Kromě toho prvostupňový soud zdůraznil, že osmá žalovaná byla pověřena výkonem funkce hejtmanky pouze do [datum], výpověď z pracovního poměru však byla Ing. [příjmení] udělena až [datum]. Výsledně uzavřel, že pasivně legitimován je pouze první žalovaný a pokud žalobce shledává porušení povinnosti ostatních žalovaných v jednání, kdy věděli o nezákonném jednání prvního žalovaného a nezakročili, pak prvostupňový soud odkázal na ust. § 249 zákoníku práce, kdy sice povinností zaměstnance je upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance na hrozící škodu, tak tím byl v tomto případě ovšem první žalovaný, který o změně rozhodoval. Ve vztahu k osmé žalované pak prvostupňový soud opětovně konstatoval, že ukončení pracovní poměr pana [příjmení] došlo až po ukončení pověření výkonu funkce hejtmankou osmé žalované. 6. Dále se soud prvního stupně zabýval námitkou promlčení, kterou s poukazem na ust. § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, ve zkratce o. z.) posoudil podle dříve platného zákona č. 40/1964 Sb. ve znění [účinnost] (občanský zákoník, ve zkratce obč. zák.). Odkázal na ust. § 106 odst. 1 obč. zák. a zdůraznil, že rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, je okamžik porušení povinnosti, nikoliv vznik škody samotné. Právo na náhradu škody se v daném případě posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského zákoníku [účinnost], byť ke škodě došlo za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud prvního stupně vyšel z judikatury Nejvyššího soudu ČR, kterou označil a podrobně rozebral – rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] a další. Zejména akcentoval, že občanský zákoník stanoví dvouletou subjektivní promlčecí lhůtu, pro jejíž počátek běhu je určující, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možno natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně, tedy přibližně i její rozsah tak, aby bylo možno určit alespoň přibližně výši škody v penězích. Není třeba, aby znal rozsah škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], či usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Podle prvostupňového soudu je v projednávané věci třeba za škodní událost považovat neplatnou výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, která byla Ing. [příjmení] udělena dne [datum], když její neplatnost byla určena pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně, č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. K výplatě náhrady platu Ing. [příjmení] došlo dne [datum]. Podle prvostupňového soudu promlčecí lhůta v posuzovaném případě začala běžet nejpozději právní moci rozsudku č. j. [číslo jednací], tedy dne [datum rozhodnutí], kdy se poškozený (žalobce) dozvěděl o škodě, tedy zjistil takové skutkové okolnosti, z nichž lze rovněž dovodit vznik škody a orientačně také její rozsah, kdy postačuje pouze orientační znalost rozsahu výše šk