12 CO 340/2021-65 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům byt [číslo] umístěný v 5. nadzemním podlaží domu [adresa] na adrese [adresa], která je součástí pozemku parcela č. 2049, vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. [část Prahy] na listu vlastnictví [číslo] pro obec Praha, katastrální území Holešovice do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok ad I.) a povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám právního zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci jako podíloví spoluvlastníci bytu domáhali vyklizení předmětné bytové jednotky s tvrzením, že žalovanému nesvědčí žádný titul, na základě nějž by mohl v bytě bydlet. Uvedli, že žalovaný byl nájemcem bytu na základě nájemní smlouvy uzavřené dne [datum] s právním předchůdcem žalobců [právnická osoba], a.s. Nájemné z bytu bylo za souhlasu žalovaného zvýšeno, žalovaný jej však nehradil řádně a včas. Žalobci dopisem ze dne [datum] doručeným dne [datum] žalovaného vyzvali k řádnému hrazení nájemného za byt, k nápravě nedošlo a žalovaný nadto část nájemného za měsíc únor 2020 uhradil s prodlením. Žalobci dopisem ze dne [datum] žalovaného opět vyzvali k úhradě zvýšeného nájemného, avšak k nápravě nedošlo. Žalobci zaslali žalovanému výpověď z nájmu bytu ze dne [datum], zásilku si žalovaný nevyzvedl a byla mu doručena uložením na poště dne [datum] a žalovaný byl zároveň vyzván ve výpovědi k vyklizení. Žalobci dále tvrdili, že žalovaný nesdělil, že by v bytě fakticky nepobýval, ani že by mu mělo být doručováno na jinou adresu a v zákonné hmotné prekluzivní lhůtě nepodal žalobu k posouzení oprávněnosti výpovědi na soud a výpověď tedy nebyla podrobena soudnímu přezkumu. Žalobci zdůraznili, že nejpozději k [datum] uplynula výpovědní lhůta, žalovaný přesto předmětný byt nevyklidil a užívá jej bez právního titulu. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v době doručení výpovědi pobýval v zahraničí a nebyl si vědom toho, že mu byla výpověď doručena. Poukázal na účelovost výpovědi s tím, že komunikace probíhala mezi účastníky řízení prostřednictvím emailu, žalovaný dne [datum] výslovně žádal, aby komunikace probíhala po emailu v angličtině a žalobci věděli, že pobývá v zahraničí i o jeho nepřítomnosti při doručování výpovědi. Výpověď v následné komunikaci v průběhu lhůty pro soudní ochranu nebyla žádným způsobem zmíněna a došlo ke zmaření doručení výpovědi žalobci. S odkazem na ustanovení § 6 odst. 1, 2 o.s.ř. žalovaný namítl, že žalobci nejednali poctivě a i po skončení nájemního vztahu k žalovanému přistupovali jako k nájemci. Řešili s ním skrze email potřebné opravy a byl po něm požadován nájem za září a říjen [rok]. Vyjádřil přesvědčení, že následné jednání lze interpretovat jako uzavření nové nájemní smlouvy. 4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývá, že žalobci jsou podíloví spoluvlastníci bytu, jehož byl žalovaný na základě nájemní smlouvy nájemcem, žalovanému byla zaslána výpověď na adresu uvedenou v nájemní smlouvě. Výpověď byla uložena na poště dne [datum]. Součástí výpovědi bylo i zákonné poučení a pokyn k vyklizení. Žalovaný nepodal v zákonem stanovené lhůtě žalobu na přezkoumání platnosti výpovědi. 5. Soud I. stupně uvedl, že k doručení zásilky došlo uložením na poště dnem [datum], neboť výpověď z nájmu bytu je hmotněprávní úkon pronajímatele, který je adresován nájemci. Vycházel z ustanovení § 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), podle nějž právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde, zmaří-li doručení druhá strana platí, že k doručení řádně došlo. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2734/2012 ze dne [datum rozhodnutí], v němž potvrdil, že zásilky s hmotněprávním úkonem je třeba považovat za doručené okamžikem, kdy se adresát měl možnost s jejím obsahem seznámit. V projednávané věci měl nájemce bytu objektivně možnost na základě oznámení pošty vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět. Hmotněprávní účinky výpovědi nastaly v okamžiku, kdy nájemce i přes oznámení uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky, nevyužil, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3524/2009 ze dne [datum rozhodnutí]. Soud I. stupně považoval výpověď žalobců z nájmu bytu žalovanému za řádně doručenou s tím, že žalovaný žádným způsobem přes poučení soudu nedoložil, že by neměl objektivně možnost zásilku si vyzvednout v době, kdy byla na poště uložena. Dále uvedl, že na této skutečnosti nic nemění ani žádost žalovaného o komunikaci prostřednictvím emailu a v anglickém jazyce, neboť žalobci splnili hmotněprávní podmínky občanského zákoníku, pro doručení výpovědi a žalovaný nedoložil písemnou dohodu, na jejímž základě by byla dohodnuta změna doručování ve vztahu k výše uvedené nájemní smlouvě. 6. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle ustanovení § 2286 o.z., podle nějž běží výpovědní doba od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně. V projednávané věci k uložení zásilky došlo dne [datum], výpovědní doba počala běžet dnem [datum] a skončila [datum]. Názor žalovaného, že ve smyslu ustanovení § 2285 o.z. došlo k obnovení nájmu, tedy že nájemce pokračoval v užívání bytu po dobu tří měsíců bez toho, aniž by byl vyzván k tomu, aby nájem bytu ukončil, označil za neakceptovatelný s tím, že k vyklizení bytu byl žalovaný písemně vyzván a dne [datum] byla podána proti žalovanému žaloba, která mu byla následně doručena. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalobci prokázali, že žalovaný byt užívá bez právního důvodu a žalobě vyhověl. Lhůtu k vyklizení stanovil na 15 dnů a výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení, jejichž výši stanovil náhradou za soudní poplatek ve výši [částka] a odměnou za právní zastoupení advokátem, celkem v částce [částka], kterou uložil žalovanému zaplatit k rukám právního zástupce žalobců. 7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně, že se nijak nevyjádřil k námitce porušení dobrých mravů ze strany žalobců, které spočívalo v jednání žalobců, kteří si byli vědomi, že žalovaný s doručením jakékoliv zásilky obsahující výpověď nebyl seznámen, v následné dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby jej s touto skutečností neseznámili, nýbrž ji záměrně tajili. Žalovaný namítl rozpor jednání žalobců s ust. § 6 odst. 1 a 2 o.z., neboť žalobci nejednali poctivě, ačkoli si byli vědomi pravého stavu věci, tedy té skutečnosti, že výpověď z nájmu bytu nebyla nikdy doručena a tím zmařili možnost, aby se proti ní mohl žalovaný bránit, nijak ji nezmínili a předstírali pokračování nájemního vztahu. Za nedostatečný důkaz doručení výpovědi žalovaný označil to, že mu mělo být do schránky vhozeno upozornění na pokus doručení zásilky s upozorněním na možnost následného vyzvednutí zásilky na poště. Žalovaný uvedl, že vhození upozornění do schránky je potvrzeno pouze podpisem pošťačky, která jej mohla vhodit do vedlejší schránky nebo jej nevhodit vůbec. Žalovaný odmítl, aby na něj bylo kladeno důkazní břemeno, kdy musí prokázat, že mu nebylo doručeno, což je prakticky nemožné. 8. Žalovaný zdůraznil, že i za situace, při níž by upozornění ze strany pošty bylo skutečně vhozeno do schránky, je důsledek opomenutí této skutečnosti zcela nepřiměřený nemožnosti se bránit proti tvrzeným důvodům výpovědi. Žalovaný namítl, že není-li vyžadováno jakékoliv stvrzení ze strany adresáta a zcela postačuje pouze vágní podpis poštovního doručovatele, jehož správnost nelze dále ověřit, je v důsledku toho akceptován systém s velkou chybovostí, což je v rozporu se zásadou přiměřenosti rozvedenou v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A [číslo]. 9. Žalovaný dále zpochybnil výši nákladů řízení a poukázal na tu skutečnost, že soud I. stupně započítal dvojnásobně paušální náhrady, ačkoli podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016 ze dne [datum rozhodnutí] přísluší advokátu za společné úkony při zastupování více osob ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů. Žalovaný upozornil, že toto pochybení by měl odvolací soud zohlednit a chybu napravit. 10. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, případně jej zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 11. Žalobci navrhli potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného s tím, že tvrzení, že před žalovaným tajili, že žalovaný může podat blíže neurčenou žalobu, či že žalobci předstírali pokračování nájemního vztahu, označili za absurdní. Žalobci poukázali na ust. § 2295 o.z., podle nějž má pronaj