19 CO 102/2022-61 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobkyně, jímž se domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaná nárok neuznala. Namítala neplatnost smlouvy o úvěru pro úrok ve výši 120,38 % ročně, který odporuje dobrým mravům. Má za to, že se žalobkyně může domáhat pouze nedoplatku ve výši [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. Dále vznesla námitku započtení pro pohledávku dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 242/2020 - 50. 3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení (I.), zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částku [částka], úrok ve výši 81,68% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (III.). 4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ úvěrová smlouva“), na základě které byl žalované dne [datum] poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky ve výši 120,38 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po [částka]. Pro případ prodlení si strany sjednaly mimo jiné smluvní pokutu a zesplatnění celého úvěru. Žalovaná hradila splátky nepravidelně, v období od dubna [rok] do listopadu 2020 využila ochrannou dobu v souvislosti s pandemií COVID-19. Do zesplatnění úvěru dne [datum] uhradila [částka]. Žalovaná byla o dluh, navýšený o smluví pokuty a úroky, opakovaně upomínána. 5. Soud I. stupně posuzoval platnost úvěrové smlouvy s ohledem na sjednanou úrokovou sazbu a RPSN ve výši 120,38 % ročně ve smyslu § 1 odst. 2, § 433 odst. 1, § 547, § 580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V roce 2019 činila sazba úroku pro úvěry obdobných parametrů cca 11,5 % ročně a průměrná RPSN méně než 13 % RPSN přesahuje desetinásobek průměrné výše RPSN, a přepočtená nominální úroková sazba 81,68 % ročně dosahuje více než čtyřnásobku úroku obvyklého, nejen u bankovních subjektů. Poté uzavřel, že se ujednání příčí dobrým mravům a úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou ve smyslu § 580 o.z. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu například usnesení [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Nárok posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Žalobě proto vyhověl co do částky [částka] (nedoplatek původní dlužné jistiny úvěru) se zákonným úrokem z prodlení od [datum]. Co do dalších nároků žalobu zamítl. 6. Současně nepřisvědčil námitce započtení, neboť namítaným rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 242/2020 - 50, žalované žádná pohledávka vůči žalobkyni nebyla přiznána. Žalovaná ani neprokázala, že by měla za žalobkyní splatnou či započitatelnou jinou pohledávku. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. 8. Včasným odvoláním napadla žalobkyně rozsudek do zamítavého výroku II. pouze co do částky [částka] (jistina ve výši [částka] + smluvní pokuta ve výši [částka] a [částka] + 20% úrok kapitalizovaný do zesplatnění úvěru ve výši [částka]) s úrokem prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a nákladového výroku III. z důvodu dle § 205 písm. g), e) o.s.ř. Za prvé má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, tedy nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 120,38 % p.a., což odpovídá nominální úrokové sazbě 81,68 % p.a., kterou je třeba porovnávat. K uvedenému předložila odborné vyjádření ze dne [datum] Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], znalce v oboru ekonomika. Zopakovala, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, tedy je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů, že sjednaná úroková sazba nepřevyšuje čtyřnásobek obvyklé úrokové sazby poskytované bankovními ústavy, že smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle obou stran a že si žalovaná musela být vědoma povinnosti úrok, s jehož výší souhlasila, hradit. K výkladu platnosti smluv odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11. Má tak za to, že smlouva je platná. Poté poukázala na § 1813 o.z. týkající se zakázaných ujednání ve spotřebitelských vztazích. Má za to, že ujednání o výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaná byla se sazbou seznámena. K tomu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Pokud soud, i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, jednalo by se maximálně o nezákonné množstevní určení dle § 577 o.z. Moderovala tedy výši sjednaných úroků na 20 % ročně. Dále namítla, že s ohledem na § 1813 o.z. nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná neúměrné zkrácení dle § 1793 o.z. Toho se však musí žalovaná dovolat, což neučinila. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Poznamenala, že povinnost platit úroky vyplývá z § 2395 o.z. a § 1802 o.z. Není tak možné úrok zcela zamítnout, ale přiznat alespoň úroky obvyklé. Zpochybnila i údaje dle [příjmení], když uváděné hodnoty jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Uvedené potvrzuje i [ulice] národní banka v dokumentu Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. [právnická osoba] v roce 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr o výši [částka] na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 % nebo u [právnická osoba] se úrok u spotřebitelských úvěrů v roce [rok] pohyboval mezi 15 až 35 %. Nesouhlasí tak s tím, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007. Požaduje přiznat i náklady řízení, když ty se odvíjejí od jistiny, nikoli příslušenství. Navrhla napadený výrok II. změnit tak, že žalovaná je povinna zaplatit jí částku [částka] spolu se zákonným úrokem z této částky od [datum] do zaplacení, částku [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] a přiznat jí plnou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. 9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k jednání se omluvila a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti. 10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), jednal v nepřítomnosti účastníků řízení ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 11. V daném případě soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, učinil správná skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Odvolací soud se tak plně ztotožňuje i s právními úvahami a závěry, jimiž je napadený rozsudek odůvodněn, tedy v podrobnostech na něj odkazuje. 12. Soud I. stupně smluvní vztah mezi účastníky správně posuzoval z právního hlediska jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., když je třeba aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“). <i>Úroky v rozporu s dobrými mravy</i> 13. Dle § 580 odst. 1 o.z. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Dle § 588 věta prvá o.z. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 15. Soud I. stupně se správně zabýval otázkou namítané výše sjednaných úroků. Při zodpovězení této otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že nepřiměřenou, a v tomto smyslu odporujícím dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Správně odkázal na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, jehož závěry jsou aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku, a v němž se stanoví:„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.“ 16. Soud I. stupně správně porov