20 CO 54/2022-213 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení žalobkyni [částka] a České republice [částka] spolu se soudním poplatkem ve výši [částka]. Žalobkyně se jako insolvenční správce dlužníka [právnická osoba] domáhala zaplacení uvedené částky na žalované z titulu neuhrazené kupní ceny za prodej [značka automobilu] ve výši [částka] podle faktury č. [rok] ze dne [datum] se splatností dne [datum]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s konečnou obranou, že kupní cena insolvenčnímu dlužníkovi před jeho vstupem do insolvence uhradila. 2. Soud I. stupně na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 4 až 22 napadeného rozsudku, dovodil, že v létě roku [rok] byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako prodávající a žalovanou jako kupující kupní smlouva podle § 2079 a násl. zák. č. 89/2021 Sb. občanský zákoník (o.z.) ohledně vozidla [anonymizována dvě slova] za kupní cenu [částka]. Předmět koupě byl předán žalované, která v řízení neprokázala zaplacení jeho kupní ceny. Soud I. stupně zdůraznil, že žalovaná v průběhu řízení opakovaně měnila či upravovala svá skutková tvrzení. Zprvu si nebyla vědoma, z jakého důvodu se žalobkyně zaplacení žalované částky domáhá, následně předložila kupní smlouvu ze dne [datum] (podepsanou pouze žalovanou) a dvě plné moci pro převod vozidla v registru vozidel s poukazem na to, že svědek [jméno] [příjmení] (v rozhodné době jeden z jednatelů za společnost [právnická osoba]) by jí vozidlo nepřevedl, kdyby společnost kupní cenu neobdržela a posléze vznesla námitku započtení s tvrzením, že má za společností [právnická osoba] pohledávku za školení jejích zaměstnanců (započtení soud I. stupně odmítl jako nepřípustné s poukazem na § 140 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon). Konečně žalovaná navrhla za účelem prokázání úhrady kupní ceny výslech svědkyně [jméno] [příjmení] a po jejím výslechu a výslechu jednatelky [právnická osoba] v rozhodné době Mgr. [příjmení] [příjmení] (sestry žalované) uvedla ve své výpovědi, že byla dohodnuta s jednatelem společnosti [právnická osoba] [jméno] [příjmení] na koupi [značka automobilu] za [částka] a kupní cenu uhradila v kanceláři [právnická osoba] v [obec] v hotovosti k rukám [jméno] [příjmení] za přítomnosti [jméno] [příjmení] a o zaplacení kupní ceny informovala [jméno] [příjmení]. Žalovaná měla v červnu [rok] disponovat hotovostí zhruba [částka], k níž nejprve uvedla, že částku, kterou měla na účtu u [právnická osoba] v japonských jenech, vybrala v korunách, což však nebylo zprávou banky prokázáno, a následně uvedla,, že se jednalo o peníze z prodeje nemovitosti v roce [rok]. Na základě neustálých změn taktiky a obranných tvrzení soud I. stupně vyhodnotil účastnický výslech žalované jako nevěrohodný a nevěrohodnými shledal též výpovědi Mgr. [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], která u čtvrtého soudního jednání dne [datum] předložila soudu propsanou kopii příjmového pokladního dokladu ze dne [datum], jenž má prokazovat zaplacení kupní ceny žalované. Soud I. stupně vyhodnotil tvrzení svědkyně [jméno] [příjmení], jež měla tuto kopii, kterou si jako jediný doklad společnosti [právnická osoba] odnesla domu, po čtyřech letech od údajného převzetí peněz najít na základě dotazu Mgr. [příjmení] [příjmení] u sebe doma, jako zcela nevěrohodný. Oproti tomu zhodnotil jako věrohodnou konzistentní výpověď svědka [jméno] [příjmení], který již od zahájení insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba] v roce [rok] uváděl insolvenčnímu správci, že kupní cena ve výši [částka] za [anonymizována dvě slova] nebyla žalovanou uhrazena a vyloučil, že by převzal kupní cenu za vozidlo od žalované nebo že by s ní jakkoliv řešil zaplacení kupní ceny. Soud I. stupně uzavřel, že výpověď tohoto svědka a faktura, vystavená společností [právnická osoba] dne [datum] (poté, co měla být podle příjmového pokladního dokladu dne [datum] kupní cena žalovanou zaplacena) na částku [částka] se splatností ke dni [datum], potvrzují, že žalovaná částka žalovanou uhrazena nebyla. S tímto odůvodněním žalobě vyhověl, včetně zákonného úroku z prodlení s odkazem na § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a procesně úspěšné žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení v uvedené specifikaci (odst. 27 rozsudku). O povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek rozhodl soud I. stupně s poukazem na § 2 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích. Doplňujícím usnesením ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] byla žalované podle § 148 odst. l o.s.ř. uložena povinnost nahradit České republice státu náklady, vynaložené na svědečné svědkyně [jméno] [příjmení]. 3. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkla nesprávné hodnocení důkazů, jež prokazují zaplacení předmětné kupní ceny, a dovozovala, že změna její procesní obrany není rozhodná. Zdůraznila, že zaplacení kupní ceny prokazuje ucelený soubor důkazů, kromě její výpovědi též svědecké výpovědi Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a kopie příjmového pokladního dokladu ze dne [datum], přičemž převzetí peněz potvrdily svědkyně [příjmení] i [příjmení]. Nevěrohodná je naopak výpověď svědka [příjmení], který o faktické činnosti společnosti nic nevěděl, jelikož se na ní nepodílel a jeho výpověď mohla být ovlivněna i jeho případnou obavou z odpovědnosti vůči insolvenčnímu dlužníkovi z porušení povinnosti jednat za společnost s péčí řádného hospodáře. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit jí náklady řízení. V průběhu odvolacího řízení žalovaná doplnila, že kupní smlouva uzavřena nebyla a že dotyčné vozidlo převzala bez právního důvodu. 4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku a ve vyjádření k odvolání uvedla, že se jedná o pouhou polemiku s hodnocením důkazů, pro které zákon nestanoví žádná pravidla, neboť jde o složitý myšlenkový proces, jehož podstatou jsou dílčí a komplexní závěry soudce o věrohodnosti získaných informací jako podklad pro závěr, které skutečnosti má soud za prokázané. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení a je na zvážení soudu ve smyslu § 132 o.s.ř., kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Rozhodnutí soudu I. stupně těmto kritériím plně vyhovuje, zjištěný skutkový stav jím byl náležitě vyhodnocen a přesvědčivě odůvodněn a žalobkyně se s jeho závěry ztotožňuje. 5. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř, odvolání však důvodným neshledal. Soud I. stupně provedl ve věci podrobně dokazování a jeho skutkový i právní závěr stojí na pečlivém hodnocení důkazních zjištění v souladu s § 132 o.s.ř. Žalovaná v rámci odvolání pouze předkládá svou verzi tohoto hodnocení, která však není způsobilá logické úvahy soudu I. stupně, vycházející z komplexního hodnocení důkazní situace, zpochybnit. Odvolací soud se nemůže zásadně odchýlit od hodnocení důkazů, provedených soudem I. stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]) a neshledal důvod k opakování žádného z nich, neboť jejich hodnocení soudem I. stupně ve vzájemné souvislosti je logické a přesvědčivé. Vzdor tomu, že verzi žalované o zaplacení kupní ceny vozidla potvrzovaly v téměř shodných výpovědích dřívější jednatelka insolvenčního dlužníka a dvě svědkyně, se i odvolacímu soudu jeví věrohodnější konzistentní výpověď opakovaně slyšeného svědka [příjmení], který setrval na tvrzení, že žádá úhrada v souvislosti s předmětnou koupí vozidla ve prospěch insolvenčního dlužníka ze strany žalované provedena nebyla, čemuž koresponduje okolnost, že tvrzená hotovostní platba nebyla zanesena v účetnictví společnosti. Ve shodě se soudem I. stupně shledává i odvolací soud zcela nevěrohodným tvrzení svědkyně [příjmení], že si právě doklad o této platbě, aniž by byl řádně zaevidován, odnesla z nejasné příčiny domů a že jej u sebe po několik let schraňovala, až jej nalezla na žádost bývalé jednatelky insolvenčního dlužníka. Zjevná nelogičnost tohoto tvrzení ve spojení s neprůkazností předložené kopie příjmového pokladního dokladu (neobsahuje žádnou verifikaci /minimálně razítko společnosti [právnická osoba] prokazující, že se jedná o potvrzení, vystavené insolvenčním dlužníkem uvedeného data) pak diskvalifikuje jako nevěrohodné tvrzení všech uvedených tří osob o tom, že platba kupní cenu žalovanou byla provedena. Žalovaná v průběhu odvolacího opět změnila své obranné tvrzení tak, že kupní smlouva uzavřena nebyla a že dotyčné vozidlo převzala bez právního důvodu. Toto tvrzení však není způsobilým