22 CO 61/2022-40 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím. S žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za jeho poskytnutí ve výši nominální úrokové sazby 95,89 % ročně splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši [částka] (zahrnující i úhradu za pojištění). Žalovaný uhradil pouze dvě splátky a následně již neuhradil nic. Vzhledem k neplnění smluvních povinností ze strany žalovaného došlo v souladu s bodem 6.3 úvěrové smlouvy k automatickému zesplatnění celého úvěru ke dni [datum] [anonymizováno] [rok]. Podle bodu 6.4 smlouvy o úvěru se celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Této povinnosti žalovaný nedostál. Podle bodu 6.5 smlouvy o úvěru žalovanému tím vznikla i povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Podle bodu 2.2 smlouvy o úvěru je žalovaný povinen platit úroky za poskytnutí úvěru od data poskytnutí úvěru do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, přičemž nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté do nové jistiny úvěru. S přihlédnutím k § 9 tzv. covidového zákona (č. 177/2020 Sb.) se žalobkyně v řízení domáhala po žalovaném částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru s připočtením úhrady za pojištění v celkové výši [částka] (zbývající původní jistina ve výši [částka], dlužný úrok do zesplatnění úvěru ve výši [částka], úhrada za pojištění [částka]; zaokrouhleno na celé koruny) s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty dle bodu 6.5 úvěrové smlouvy ve výši [částka] za dobu od [datum] do [datum]; úroku za poskytnutí úvěru z původní dlužné jistiny úvěru ([částka]) ode dne [datum] do zaplacení. Tento úrok požadovala žalobkyně od [datum] do [datum] v nominální roční úrokové sazbě 95,89 % ročně a od [datum] (od 91. dne prodlení) v nominální úrokové sazbě 10 % ročně dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru; souhrnnou výši tohoto úroku za dobu od [datum] limitovala dle bodu 2.2 smlouvy o úvěru částkou [částka]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně ode dne [datum] do zaplacení, částku [částka], úrok ve výši 95,89 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do [datum] ve výši [částka], úroku ve výši 10 % ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. 4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zásadní, že úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši nominální úrokové sazby 95,89 % ročně a RPSN ve výši 151,57 %. Soud prvního stupně jak sjednanou výši úroků, tak výši RPSN, považoval za nemravné, když sama žalobkyně v Oznámení o schválení úvěru uvedla, že celková výše úvěru činí částku [částka], avšak částka, kterou je žalovaný povinen vrátit činí částku [částka]. Konstatoval, že z úřední činnosti je mu známo, že v době uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným, tj. začátkem roku [rok] činila sazba úroku pro úvěry obdobných parametrů v průměru přibližně 8- 10 % ročně a průměrná RPSN činila kolem 10 %. Úrok, tak jak byl se smlouvě o úvěru sjednán, dosahuje více než devítinásobku úroku obvyklého, u RPSN pak jde téměř o patnáctinásobek. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, vyhodnotil výši úroků, která podstatně překračuje úrokovou míru v době sjednání úvěru obvyklou, za ujednání příčící se dobrým mravům a tak podle § 580 o. z. absolutně neplatné. S přihlédnutím ke skutečnosti, že úrok za poskytnutí úvěru je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru a takové ujednání nelze od smlouvy oddělit, soud shledal jako absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Vzhledem k uvedeným závěrům pak nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Žalovaný je povinen žalobkyni vrátit majetkový prospěch, který získal bez právního důvodu. Tím je částka [částka] odpovídající rozdílu mezi částkou, kterou žalovanému poskytla žalobkyně ([částka]) a kterou jí žalovaný již vrátil ([částka]). V tomto rozsahu spolu s příslušenstvím žalobě vyhověl, ve zbylém ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř.; výsledek řízení z hlediska jistiny shledal pro oba účastníky srovnatelným, proto ani jednomu nepřiznal náhradu nákladů řízení. 5. Žalobkyně napadla rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, a to zamítavý výrok II v části, jak vyplývá z výroku I tohoto rozsudku, a v rozsahu nákladového výroku III. Nesouhlasí s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru, kterou s žalovaným uzavřela je neplatná. Poukazuje na své postavení nebankovní poskytovatelky úvěrů a běžnou a spravedlivou okolnost, že úrok za poskytnutí úvěru je nebankovními subjekty poskytován o něco vyšší než ze strany bankovních subjektů. To odráží vyšší míru rizika poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná sazba je v rámci judikatorního čtyřnásobku a nemůže souhlasit s tím, že je nepřiměřená. K čemuž žalobkyně odkázala na jednotlivá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu [okres], Vrchního soudu v Olomouci, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který odkazoval i soud prvního stupně. Zdůrazňuje, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyzdvihl, že má být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů a půjček. Konkrétní úvěr byl poskytnut v březnu 2020. V tu dobu podle časové řady [příjmení] měl nejvyšší sazbu úročený úvěr z kreditních karet, a to 24,02 %, přičemž současně uvádí, že sazba úroků z úvěru na spotřebu při fixaci sazby na 1 rok až 5 let činila 7,56 %, u kontokorentů a revolvingových úvěrů 12,54 %, u kontokorentů 15,25 %, u kreditních karet celkem 18,65 %. Sjednaný úrok 95,89 % představuje pouze 3,99násobek zmíněné nejvyšší úrokové sazby a neměl by tak být považován ve světle současné judikatury za nepřiměřeně vysoký. Současně závěr o neplatnosti smlouvy považuje za narušující zásadu pacta sunt servanda. Má za to, že je třeba vycházet z premisy, že strany smlouvu uzavřely po pečlivém zvážení všech důsledků a jejich vůli jako projev smluvní svobody ctít a upřednostnit platnost smlouvy před neplatností v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Pokud již soud prvního stupně dospěl k závěru o neplatnosti, neměl smlouvu posuzovat jako neplatnou smlouvu jako celek, nýbrž pouze nepřiměřenou výši sazby a tuto zmoderovat na výši přiměřenou v nebankovním sektoru v místě a čase při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění, a to ve smyslu § 2395 o. z. a § 1802 o. z., jak posoudil v konkrétně v odvolání zmíněných nedávných rozhodnutích Krajský soud v Praze a Krajský soud v Českých Budějovicích. Na podporu případně jen částečné neplatnosti odkázala žalobkyně i na judikaturu Ústavního soudu. K výši smluvní pokuty žalobkyně poznamenala, že odpovídá zákonné úpravě (§ 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 6. Odvoláním nebyl napaden vyhovující výrok I a zamítavý výrok II nad napadenou část (tj. v části, kterou soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně ode dne [datum] do zaplacení, úroku ve výši 75,89 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum]) a nabyly proto samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o. s. ř.). Soud prvního stupně sice vyhovujícím výrokem I rozhodl částečně nad žalobní návrh, když žalobkyni přiznal úrok z prodlení již od [datum], ač byl žádán až od [datum], avšak přezkum správnosti je s ohledem na právní moc již vyloučen. S ohledem na vyjádření soudu prvního stupně podaného při jednání dne [datum] (viz č. l. 18 spisu) je současně zřejmé, že nejde o zjevnou nesprávnost, při které by přicházel do úvahy postup podle § 164 o. s. ř. (opravné usnesení), nýbrž o záměr soudu prvního s