23 CO 396/2021-72 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně určil, že je neplatné okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] dané žalovaným žalobci (I.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku [částka] do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 (III.). 2. Žalobce se domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí (správně okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele), když uzavřel pracovní poměr na dobu neurčitou s žalovaným dne [datum], ačkoliv plnil své pracovní úkoly, obdržel [datum] výtku, dle které se nedostavoval do zaměstnání, žalobce však pracoval na provozovně v [obec] na základě nařízení zaměstnavatele, dne [datum] nastoupil na nemocenskou, dne [datum] při nástupu do zaměstnání v [obec] obdržel okamžité zrušení pracovního poměru, se kterým nesouhlasil. Nesouhlasil i s vymezením okamžitého zrušení, když mu bylo vytýkáno, že měl něco ukrást, naopak zaměstnavatel dluží žalobci mzdu. 3. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, když z důvodu opakovaného nedostavování se žalobce do zaměstnání byl s ním okamžitě rozvázán pracovní poměr k datu [datum], žalobce měl neomluvené absence v říjnu a v listopadu 2020, jeho tvrzení o nevyplacených mzdových nárocích se přitom nezakládá na pravdě (i dle závěru protokolu o kontrole vypracovaném Oblastním inspektorátem práce). 4. Soud I. stupně jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, kdy po provedeném dokazování blíže specifikovanými listinami uvedenými v bodě 3. odůvodnění uzavřel, že žalobce pracoval pro žalovaného dle pracovní smlouvy ze dne [datum], dne [datum] mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, které dle textu mělo pouze obecný charakter, pokud zde bylo uvedeno:„ ruším pracovní poměr, neboť jste porušil pracovní kázeň, když jste se dopustil odcizení movitých věcí určených zejména k výrobě zaměstnavatele, nedostavení se do pracovního poměru bez udání důvodu, přičemž takové jednání naplňuje zvlášť hrubé porušení povinností zaměstnance dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Po citaci ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 497/2019, 2 Cdon 198/96, 21 Cdo 4902/2014, 21 Cdo 379/2000, 21 Cdo 3480/2016 neshledal dostatečným skutkové vymezení tvrzeného důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, znění tohoto okamžitého zrušení pokládal za obecné, neurčité, když samo o sobě toto zakládalo důvod neplatnosti tohoto úkonu, odkázal na nemožnost dodržet lhůtu dle § 57 odst. 1 zákoníku práce správně § 58 zákoníku práce poznámka odvolacího soudu a na požadavky pro vymezení nezaměnitelnosti tvrzeného skutkového důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru dle § 60 zákoníku práce; uzavřel přitom, že žalobce nárok uplatnil včas v prekluzivní lhůtě dle § 72 zákoníku práce O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy výslovně uvedl, že žalobci nepřiznal náklady řízení,„ neboť od zaplacení soudního poplatku byl osvobozen a nebyl zastoupen advokátem“; současně uložil procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok III.). 5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné a přípustné odvolání. Vytýkal soudu, že si neujasnil předmět řízení, pokud v odůvodnění rozsudku zmiňoval neplatnost výpovědi a neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, je přitom evidentní, že k ukončení pracovního poměru mělo dojít okamžitým zrušením. Soud I. stupně nesprávně poukazoval na nedostatečné vymezení skutkového důvodu okamžitého zrušení a nesprávně zmiňoval lhůtu dle § 57 odst. 1 zákoníku práce – jednoměsíční lhůtu, ve které je možno z důvodu zvlášť hrubého porušení pracovních povinností přistoupit zaměstnavatelem k takovému úkonu. Odvolatel zdůraznil, že žalobce se opakovaně nedostavoval do zaměstnání, vymezení časového období absence nepokládal odvolatel za podstatné, respektive dle názoru odvolatele bylo možno toto doplnit při výkladu projevu vůle zaměstnavatele (když podle evidence docházky vedl žalovaný u žalobce několik neomluvených absencí), respektive ve sdělení ze dne [datum] žalovaný doplňoval přesnou konkretizaci vytýkaného jednání žalobce. Zdůraznil, že i před samotným podáním okamžitého zrušení pracovního poměru byl výslovně zaměstnanec upozorněn, jaké absence zaměstnavatel pokládá za neomluvené a problematické, byl tak vyrozuměn o okolnostech, proč bylo přistoupeno k okamžitému zrušení pracovního poměru. Navrhl napadený rozsudek změnit a žalobu zamítnout a přiznat žalovanému náklady řízení. 6. Při odvolacím jednání žalobce doplnil, že navrhuje potvrzení rozsudku jako věcně správného, když se neomluvených absencí či jiného pochybení nedopustil. 7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné. 8. Soud I. stupně správně zjistil skutkový stav věci, provedl dokazování v dostatečném rozsahu, shodně se soudem I. stupně zastává odvolací soud názor, že další doplnění dokazování již bylo nadbytečné. 9. Pokud soud I. stupně v napadeném rozhodnutí zaměňoval pojmy„ neplatnost výpovědi z pracovního poměru“ a„ neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru“, je dostatečně zřejmé z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a z obsahu spisu, že předmětem rozhodnutí a předmětem řízení bylo určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele doručené žalobci [datum]; soud I. stupně si tak dostatečně ujasnil předmět řízení, byť zřejmě administrativním pochybením nesprávně pojmy /v části odůvodnění rozsudku/ zaměnil, byl tak veden zřejmě nesprávným označením jednostranného právního úkonu zaměstnavatele samotným žalobcem. Žalobce však přitom není povinen věc právně kvalifikovat, náležité právní posouzení a podřazení zjištěného skutkového stavu pod správnou zákonnou normu je právě úkolem soudu /iura novit curia/. Ze strany žalobce přitom byla zachována lhůta ve smyslu § 72 zákoníku práce, ve které se dovolal určení neplatnosti jednostranného právního úkonu – okamžitého zrušení daného žalobci zaměstnavatelem dne [datum]; pokud soud I. stupně toto výslovně neuváděl, mlčky správně dovodil ve smyslu § 72 zákoníku práce, že prekluzivní lhůta byla zachována. 10. Odvolací soud neshledal v rozhodnutí soudu I. stupně ani v průběhu řízení žádnou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; pokud jde o skutková zjištění lze odkázat v zájmu stručnosti na zjištění soudu I. stupně, která pokládá odvolací soud ve smyslu shora uvedeném za úplná a dostatečná. 11. Soud I. stupně věc posoudil rovněž správně v souladu s ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (ve znění účinném k datu doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci), rovněž vyšel z konstantní judikatury (2 Cdon 198/96, 21 Cdo 4902/2014, 21 Cdo 3480/2016 i 21 Cdo 1899/99), kdy správně uvedl v bodě 4. prvostupňového rozsudku, že zaměstnavatel může podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce výjimečně pracovní poměr rozvázat okamžitým zrušením jen tehdy, pokud porušil zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podle ustanovení § 60 zákoníku práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, musí jej ve stanovené době doručit druhému účastníkovi, jinak je neplatné, kdy uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. 12. Uvedený důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru může být použit jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to v intenzitě zvlášť hrubým způsobem; soud v tomto směru správně uváděl nutnost posouzení normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Správně uzavřel, že skutkový důvod ve smyslu § 60 zákoníku práce musí být vymezen dostatečně určitě, srozumitelně a konkrétně v zájmu nezaměnitelnosti takového jednání s jiným jednáním, kdy důvod nesmí být dodatečně měněn, a to v zájmu jistoty účastníka pracovněprávního vztahu. Pokud v daném případě zaměstnavatel uvedl do textu, že se žalobce měl dopustit porušení pracovní kázně„ odcizením movitých věcí určených zejména k výrobě zaměstnavatele, nedostavením se do pracovního procesu bez udání důvodu“, absentuje v tomto skutkovém vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru bližší a konkrétní, a to i časový údaj, ve kterém mělo dojít k porušení povinností zaměstnance vyplývajících z pracovního poměru (§ 38 zákoníku práce), které by vyplývaly z právního předpisu, z pracovního řádu nebo jiného vnitřního předpisu zaměstnavatele, pracovní či jiné smlouvy nebo pokynu nadřízeného vedoucího zaměstnance. 13. Odvolací soud souhlasí s ohledem na závěry judikatu