36 CO 144/2022-55 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I), žalobu zamítl co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení, dále co do požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] a požadavku na zaplacení úroku ve výši 76,23% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku ve výši 8,25% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka] (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu (výrok III). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedených částek z titulu nesplaceného úvěru s příslušenstvím poskytnutého žalované na základě úvěrové smlouvy uzavřené stranami sporu dne [datum] a smluvní pokuty sjednané v téže smlouvě. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nedostavila se ani k nařízenému ústnímu jednání. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní v pozici věřitele a žalovanou jako klientem byla dne [datum] uzavřena písemná smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“). Žalobkyně se ve smlouvě zavázala a dle smlouvy žalované poskytla na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši [částka] (dále i jen„ úvěr“). Úvěr byl žalované poskytnut dne [datum]. Žalovaná se ve smlouvě zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 109,39 % p. a. splácet v 18 měsíčních splátkách ve výši celkem [částka] splatných vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem [anonymizováno] [rok], to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo žalované následně zasláno poštou na dodejku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřována na základě dokladů a informací od žalované, kdy žalovaná předložila žalobkyni potvrzení o výši pravidelného měsíčního příjmu, výplatní lístky. Žalobkyně tak z prohlášení žalované a vlastního šetření dovodila, že volné zdroje žalované ke splácení úvěru jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích [příjmení] a [anonymizováno]. Na základě výše uvedených údajů a po provedení scoringu klienta rozhodla žalobkyně o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaná dle zákona č. 177/2020 Sb. oznámila žalobkyni, že hodlá využít ochranné doby podle uvedeného zákona. Ochranná doba trvala od [datum] do [datum], žalobkyně po uplynutí této doby sdělila žalované výši úroku, kterou žalobkyně za ochrannou dobu nárokuje. Žalovaná sjednané smluvní podmínky neplnila a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru bylo žalobkyni uhrazeno celkem 10 splátek, a to v období od [datum] do [datum]. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek delšího 65 dnů, konkrétně splátky [číslo] splatné dne [datum], došlo dnem [datum] k automatickému zesplatnění celého úvěru, přičemž žalovaná byla dopisem informována o zesplatnění úvěru a nové výši jistiny úvěru a úroku z úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru. Žalovaná byla k úhradě zesplatnění částky včetně příslušenství a smluvních pokut stanovených v souladu se smlouvou vyzvána předžalobní výzvou, zaslanou jí žalobkyní doporučenou poštou dne [datum]. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 13, § 576, § 577, § 580 odst. 1, § 588, § [číslo], § 2395 a § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jejichž znění v napadeném rozsudku citoval. Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. uzavřenou adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) žalovanou jako spotřebitelem (§ 419, § 420, § 1810 o. z.). Odkázal na rozhodovací praxi zdejšího odvolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutími č. j. [číslo jednací], č. j. [číslo jednací] a č. j. [číslo jednací], se kterými se ztotožnil a ze kterých též vycházel. V poměrech projednávaného případu pak shledal, že žalovaná měla poskytnutý úvěr ve výši [částka] splatit v 18 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 109,39 % ročně, celkem měla žalobkyni při řádném splácení zaplatit [částka]. Tato sazba převyšovala průměrnou úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření úvěrové smlouvy více než desetinásobně (posuzováno vzhledem k obvyklé úrokové sazbě bankami poskytovaných úvěrů na spotřebu domácnostem). Za situace, kdy odvolací soud ve výše uvedených řízeních vyhodnotil úrokovou míru u úvěrů poskytovaných žalobkyní ve výši 138 % p. a. (resp. sazby nominální 90 % p. a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], a 101 % p. a. (resp. sazby nominální 72 % p. a.) ve věci sp. zn. [spisová značka], jako zjevně nemravou, dospěl i v posuzované věci soud prvního stupně k závěru, že nominální úroková míra 109,38 % p. a. je dramaticky vyšší než úroková míra na trhu obvyklá a představuje hrubý nepoměr mezi sjednaným plněním stran smlouvy. Úvěrovou smlouvu uzavřenou mezi účastníky (i vzhledem k zásadě jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.) proto posoudil shodně s právním hodnocením v odkazovaných rozhodnutích zdejšího soudu podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., a contrario jako absolutně neplatnou, a to jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, ale ani na zaplacení dalších nároků jako smluvních pokut a nákladů žalobkyně spojených s prodlením žalované. Soud prvního stupně pak plnění přijaté žalovanou bez právního důvodu (na základě absolutně neplatné smlouvy) posoudil ve smyslu § 2991 o. z. jako bezdůvodné obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni případně vrátit. Za daného stavu, kdy žalovaná obdržela od žalobkyně částku [částka] a žalobkyni uhradila [částka], vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka]. Proto soud prvního stupně I. výrokem rozsudku uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to spolu s úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou výrokem II rozsudku zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a za situace, kdy převažuje úspěch žalované, avšak žalované žádné náklady nevznikly, nevzniklo právo na náhradu nákladů žádné ze stran. Rozhodl proto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 5. Proti zamítavému výroku II tohoto rozsudku a nákladovému výroku III podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, pokud jde o smluvní úrok, jen do výše nepřesahující 20 % p. a. Namítala nesprávné právní posouzení (§ 205 písm. g) o. s. ř.). V podrobném odůvodnění odvolání namítala především, že smluvní úrok byl sjednán v zákonných limitech a nebyl důvod jej ani částečně nepřiznat. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a je třeba přihlédnout k vyšší míře rizikovosti poskytovaných úvěrů. Zde odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], resp. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], ze kterého odkazované rozhodnutí vycházelo a ve kterém Nejvyšší soud shledal nemravným úrok přesahující čtyřnásobně horní hranici obvyklé pro úrokové sazby v době uzavření smlouvy. V červenci [rok] nejvyšší úroková sazby pro úvěry dosahovala 24,10 % (zde odkázala na databázi [příjmení] pro červenec [rok], položka [anonymizováno], úročený úvěr z kreditních karet), sazba 76,23 % v posuzované věci tedy činila pouze 3,1 násobek nejvyšší úrokové sazby. Žalobkyně pak obsáhle argumentovala pro platnost úvěrové smlouvy s odkazy na dle jejího názoru relevantní judikaturu, kdy vyzdvihla především míru rizika, které při své podnikání podstupuje a které se odráží právě ve výši úrokových sazeb, a transparentnost podmínek úvěru vyplývajících ze smlouvy, se kterými se žalovaná měla možnost seznámit. Ochranu spotřebitele tak nelze aplikovat neomezeně. Argumentovala též, že výše smluvní pokuty je zcela v souladu s § 122 odst. 1 písm. c) zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že smluvní úrok požadovala pouze ve výši 20 %, provedla i přepočet smluvní pokuty, kterou nyní požadovala pouze ve výši [částka]. I pokud by odvolací soud dospěl k závěru o neplatnosti smlouvy, s čímž stále nesouhlasila, k otázce bezdůvodného obohacení pak namítla s odkazem na znění § 2993 o. z., že soud prvního stupně nemohl bez návrhu žalované provést vypořádání neplatné smlouvy, byla nutná aktivita žalované. Odkázala zde na důvodovou zprávu a komentářovou literaturu. Žalobkyni tak měla být přiznána částka [částka] odpovídající původní dlužné jistině úvěru. Zde pak odkázala na rozhodovací praxi Krajského a Okresního soudu v Olomouci. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku způsobem v odvol