54 CO 272/2022-60 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem pod výrokem I. částečně zastavil řízení co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále v rozsahu požadavku na zaplacení úroku ve výši 41,22 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení. Ohledně požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka] a zaplacení úroku ve výši 35 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok [příjmení]). 2. Výrok o zastavení řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 96 odst. 1, 2 o. s. ř., když žalobkyně po zahájení řízení při ústním jednání vzala žalobu částečně zpět (v rozsahu zastavení řízení) a odůvodnila jej vývojem judikatury a svou obchodní politikou. 3. Soud prvního stupně své rozhodnutí dále odůvodnil tak, že po skutkové stránce vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem za poskytnutí úvěru sjednaný ve výši 103,37 % ročně, a to v 18 měsíčních splátkách po [částka], počínaje měsícem září [rok]. Žalovaný uhradil celkem 10 splátek, tedy [částka], dále však řádně splátky nehradil, dostal se do prodlení s jejich úhradou, proto žalobkyně přistoupila dne [datum] ke zesplatnění celého úvěru a žalovaného vyzvala k úhradě nové jistiny, odpovídající součtu původní dlužné jistiny úvěru, úroků z úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru a neuhrazené smluvní pokuty. Na tuto výzvu žalovaný již ničeho neuhradil. 4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen zčásti. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr [částka] a žalovaný měl uhradit celkem [částka], úroková sazba dosahovala 109,37 % ročně. K otázce přiměřenosti úroků a dalšího příslušenství odkázal soud prvního stupně na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] i na rozsudek č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], které se týkaly obdobných nároků téže žalobkyně. Dále soud prvního stupně uvedl, že ohledně obvyklé míry úrokových sazeb vyšel z databáze [obec] národní banky [příjmení], dle které činila obvyklá roční procentní sazba nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem (v [anonymizováno] [rok], tedy v době, kdy byla uzavřena smlouva) 8,6% p. a., u kontokorentů a revolvingových úvěrů domácností pak 12,4 % p. a. Na základě této skutečnosti soud prvního stupně konstatoval, že požadovaná úroková sazba přesahuje běžnou úrokovou sazbou více než osminásobně. Protože úročení sjednané účastníky vysoko přesahuje přijatelnou hranici úrokových sazeb, a smlouva o úvěru tudíž odporuje dobrým mravům, přičemž rozpor s dobrými mravy měl soud prvního stupně za zjevný, shledal smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 588 o. z. Žalobkyni náleží jen nárok na vrácení jistiny (ve výši poskytnutého úvěru po odečtení dosavadních plateb žalovaného), tj. nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení dle § 2991 o. z. Na poskytnuté jistině zbývalo uhradit částku [částka], která představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Dále soud žalobkyni přiznal úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a ve zbývající části žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. 5. Proti výroku III. a IV. rozsudku podala žalobkyně odvolání s odůvodněním, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) o. s. ř. a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř.. Žalobkyně odvolání omezila ohledně smluvního úroku zamítnutého ve výroku III. napadeného rozsudku, a to v rozsahu, ve kterém soud prvního stupně nepřiznal sjednaný úrok za poskytnutí úvěru do výše 20 % ročně a v částce převyšující 20 % odvolání není podáváno. 6. Žalobkyně odůvodnila odvolání tím, že má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, když je třeba vzít v potaz, že žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů, přičemž v této sféře je úrok o něco vyšší než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů a žalobkyní požadovaná sazba je v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“. V této souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [číslo jednací], Okresního soudu Plzeň- město ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]. S odkazem na uvedená rozhodnutí konstatovala, že sazba 76,22% ročně představuje pouze 3,16 násobek nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, přičemž za nepřiměřené jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Uvedla současně, že by mělo být přihlédnuto k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, což znamená, že v tomto případě měl být sjednaný úrok posuzován ve vztahu k sazbě 24,10 % ročně, což byla sazba, která v [anonymizováno] [rok] představovala sazbu úvěru z kreditních karet. 7. Dále žalobkyně v odvolání uvedla, že vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně se smlouvou sjednat a určit její obsah. Pokud se smluvní strany dohodly na poskytnutí úvěru za určitých podmínek, je obecně nezbytné vycházet z předpokladu, že tak učinily po pečlivém zvážení všech důsledků z toho plynoucích. V této souvislosti poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález], v němž Ústavní soud uvedl, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy. Dále žalobkyně odkázala na závěr Ústavního soudu, podle něhož ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo]). Poukázala na ustanovení § 1813 o. z., a v souvislosti s ním na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] ([insolvenční spisová značka]). Dle žalobkyně v případě, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je uvedená výše sjednaného úroku odporující dobrým mravům toliko pro její výši, bylo jeho úkolem smluvní úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, v místě a čase obvyklou, při zohlednění výše doby úvěru a jeho nezajištění, sjednaný úrok nemůže být v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná tzv. neúměrné zkrácení dle § 1793 o. z., kterého se však musí žalovaný dovolat, což neučinil. 8. Žalobkyně ve svém odvolání dále nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy neplatná jako celek. Měl-li soud prvního stupně za to, že sjednaný úrok je příliš vysoký, takto sjednaná výše úroků by teoreticky představovala nezákonné určení množstevního rozsahu. Z dikce tohoto ustanovení o. z. je dle žalobkyně patrné, že právní řád počítá s existencí platného právního jednání, které je stiženo jen tou vadou, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru k plnění druhé smluvní strany. I kdyby soud nepřisvědčil uvedenému argumentu o neplatnosti ujednání o úrocích, je třeba odkázat na § 2395 o. z., resp. na § 1802 o. z. Žalobkyně je ve vztahu k uvedeným ustanovením toho názoru, že není možné úrok zcela zamítnout a nepřiznat žádný. Dále žalobkyně namítla, že soud prvního stupně vycházel z toho, že smlouva je buď platná, nebo absolutně neplatná, což za účinnosti nového občanského zákoníku možné není. Dle žalobkyně nelze dospět k závěru, že smlouva byla neplatná jako celek, neboť úroky přiznává sám zákon. V případě, že bude následné ujednání o nich neplatné, bude jejich výše určena zákonným ustanovením § 1802 občanského zákoníku. Přehlédnout nelze ani § 577 o. z., dle kterého platí, že je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. 9. Zároveň žalobkyně nesouhlasila s nepřiznáním smluvní pokuty, která byla uplatněna v souladu se zákonem, a žalobkyni na ní nepochybně vzniklo právo. Smluvní pokuty v daném případě plnily funkci utvrzovací, sankční a nahrazovací