58 CO 315/2022-189 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně uložil žalované povinnost vyklidit a žalobci do patnácti dnů odevzdat bytovou jednotku [číslo] vymezenou v budově v části obce Holešovice, [adresa], stojící na pozemku parc. [číslo] v katastrálním území Holešovice, a tyto vyklizené nemovitosti žalobci odevzdat do 15ti dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (I.). 2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě (došlé soudu I. stupně dne [datum]), kterou se žalobce jako vlastník v žalobě specifikované bytové jednotky (dále jen„ bytová jednotka“ nebo také„ byt“) domáhal po žalované jejího vyklizení s tvrzením, že ohledně předmětné bytové jednotky s žalovanou uzavřel dne [datum] nájemní smlouvu, nicméně dne [datum] nájem vypověděl. Uvedená výpověď byla žalované doručena dne [datum]. Výpovědní doba činila 3 měsíce, pročež žalovaná byla povinna předmětnou bytovou jednotku odevzdat nejpozději do [datum]. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ke své obraně namítla, že od žalobce obdržela již několik nezákonných výpovědí z nájmu předmětné bytové jednotky, které žalobce po vznesení námitek ze strany žalované vzal zpět. Žalovaná tak nepovažovala za důvodné podávat námitky k soudu. Poslední výpověď, kterou žalobce posílal prostřednictvím právního zástupce, nebyla žalované doručena, o čemž žalobce věděl, nemohla tedy vést k zániku nájmu a žalovaná nebyla povinna odevzdat byt do [datum]. Žalovaná dále sporovala důvodnost v předmětné výpovědi uvedených výpovědních důvodů. 4. Soud I. stupně rozhodl na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 3. (na která v tomto směru odvolací soud pro stručnost vlastního rozhodnutí odkazuje), přičemž po citaci § [číslo] odst. 1 písm. a/ a odst. 2 (upravujícího výpovědní důvody pronajímatele), § [číslo] (upravujícího přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem), § [číslo] odst. 1 (upravujícího žalobu o vydání věci) § 533 (upravujícího sankce neurčitého nebo nesrozumitelného projevu vůle), 588 odst. 1 (upravujícího absolutní neplatnost právních jednání), 570 odst. 1 (upravujícího okamžik dojití právního jednání) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Za zásadní považoval zjištění, že žalobce jako vlastník bytu uzavřel se žalovanou nájemní smlouvu na dobu neurčitou; dne [datum] dal žalované výpověď z nájmu bytu z důvodu hrubého porušení povinnosti vyplývající z nájmu a z důvodu, že byt bude užíván pronajímatelem; výpověď žalované doručoval na jemu naposledy známou adresu, zásilka se však vrátila zpět odesílateli, neboť si žalovaná zásilku na poště nevyzvedla; žalovaná se dlouhodobě v České republice nezdržovala, žalobci však nesdělila, na jakou adresu jí lze doručovat a se žalobcem běžně komunikovala e-mailem; žalobce jí doručil výpověď e-mailem dne [datum]. 5. Soud I. stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy se žalovaná dlouhodobě nezdržovala v České republice, žalobci neoznámila adresu, na kterou jí lze doručovat, se předmětná výpověď z nájmu bytu dostala do dispoziční sféry žalované dne [datum] zaslaným e-mailem. Žalovaná však proti výpovědi nepodala návrh na přezkoumání její oprávněnosti. V této souvislosti soud I. stupně uvedl, že namítala-li žalovaná, že jí žalobce již předtím dával výpovědi z nájmu bytu, mohla uvedené námitky uplatnit právě v žalobě o neoprávněnosti výpovědi. Pokud z e-mailové komunikace účastníků vyplývá, že žalobce žalované dal již dříve výpovědi z nájmu bytu, žalovaná proti těmto výpovědím vznesla námitky, přičemž podle soudu I. stupně se jednalo o neplatné výpovědi, neboť neobsahovaly výpovědní důvody uvedené v § 2288 odst. 1 a 2 o. z. resp. v § 2291 o. z., a proto se k nim nepřihlíží. Vzhledem ke skutečnosti, že žalované byla doručena výpověď dne [datum], počala tříměsíční výpovědní doba běžet dne [datum] (§ 2286 o. z.) a skončila dne [datum]. Žalovaná však byt po uplynutí výpovědní doby nevyklidila, pročež ze strany žalované jde o neoprávněné zadržování věci, proti kterému je žalobce oprávněn se bránit. Z těchto důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl, lhůtu k vyklizení stanovil podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen,,o. s. ř.“). 6. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na § 142a o. s. ř., podle kterého žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu, výzvu k plnění. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloba na vyklizení předmětné bytové jednotky byla podána dne [datum], tedy před skončením výpovědní lhůty, která skončila dne [datum], nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení. 7. Rozsudek soudu I. stupně napadli včasný a přípustným odvoláním oba účastníci. Žalovaná napadla rozsudek v celém rozsahu, žalobce brojil proti výroku o náhradě nákladů řízení (II.). 8. Žalovaná ve svém odvolání především zpochybnila závěr soudu I. stupně o neplatnosti předcházejících výpovědí z nájmu předmětné bytové jednotky, které jí byly ze strany žalobce dány. V této souvislosti namítala, že byť o nich žalobce několikrát před soudem I. stupně hovořil, nebyly žalované předloženy k nahlédnutí; soud I. stupně je nemohl hodnotit, když nebyly prováděny k důkazu; žalované rovněž nebyla dána možnost proti těmto výpovědím cokoliv namítat. Poukázala na to, že výpověď z nájmu bytu nelze vzít zpět, pročež jednání žalobce, který e-mailem doručoval žalované několik výpovědí a poté je„ bral zpět“ nelze považovat za právně relevantní. Pokud další výpověď sepsal advokát„ s vědomím skutečnosti o již provedených výpovědích“, jedná se podle žalované o zneužití práva.„ Právní zástupce žalobce věděl o nezákonných výpovědích, jakož i o nezákonných zpětvzetích i přesto se rozhodl dané právní jednání validovat týmž jednáním“. Žalovaná namítla, že„ dané právní jednání žalobce je nekonzistentní, nečitelné a pro žalovanou, jež je slabší stranou, zcela zatěžující pro jakoukoliv relevantní procesní obranu“. Dále žalovaná argumentovala k důvodům výpovědi, jednání žalobce, kdy důvody oproti důvodům v předchozích výpovědích změnil, označila za účelové. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc a vrátil věc„ k dokazování“ soudu I. stupně, či případně změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. 9. Žalobce v odvolání proti napadenému rozsudku, směřujícímu do výroku o náhradě nákladů řízení, vyjádřil zásadní nesouhlas s nepřiznáním náhrady nákladů řízení. S poukazem na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2180/19 namítl, že předžalobní výzva slouží pouze k dobrovolnému splnění povinnosti a předejití tak soudnímu sporu. Předžalobní výzva byla žalované doručena nejpozději dne [datum] a žaloba byla podání dne [datum], přičemž z reakce žalované na výpověď, která byla přílohou e-mailu ze dne [datum], je zcela zřejmé, že žalovaná nehodlá plnit svou povinnost. Navrhl, aby odvolací soud výrok II. rozsudku„ zrušil“ a sám rozhodl tak, že žalované uloží nahradit žalobci náklady řízení. 10. Ve vyjádření k odvolání žalované označil napadený rozsudek za správný. Zdůraznil, že to byla žalovaná, kdo argumentoval předchozími výpověďmi. Uvedl, že předchozí výpovědi činil jako právní laik, proto poté, co uznal k námitkám žalované jejich nedostatky, se s předmětnou výpovědí obrátil již na advokáta. Zdůraznil, že žalovaná buď tvrdí, že předchozí výpovědi z nájmu bytu nejsou právně relevantní,„ pak by měla uznat, že nejsou předmětem tohoto sporu“, nebo tvrdí že relevantní jsou,„ pak by ale měla uznat, že nájem skončil již těmito výpověďmi, jelikož proti nim nepodala žalobu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu“. V takovém případě toto měla v projednávané věci namítat a výpovědi soudu I. stupně předložit, což neučinila. Dále zdůraznil, že otázkou, na které závisí posouzení této věci, je doručení či nedoručení výpovědi, nikoliv naplnění či nenaplnění výpovědních důvodů, přičemž v tomto směru označil za zcela správné závěry soudu I. stupně o doručení předmětné výpovědi a závěry plynoucí ze skutečnosti, že žalovaná proti ní včas nebrojila příslušnou žalobou. 11. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce s poukazem na skutečnost, že žalobce činil několik výpovědí, které následně bral zpět a poté se svým advokátem posílal další výpovědi, které se„ v ohledech“ duplikovaly, namítla, že„ nelze proto z daného a zmatečného jednání žalobce usuzovat projev vůle žalované mířící ke skutečnosti, že nehodlá plnit nějakou žalobcem stanovenou povinnost, kterou toliko několikrát odvolal a měnil“. Uvedla, že„ citovaný nález Ústavního soudu hovoří o jasném záměru vedlejšího účastníka. Žel z jednání žalobce žádný jasný záměr či cíl nebylo ani nelze dovodit, když sám žalobce své jednání měnil a odvolával“. 12. Odvolací soud