58 CO 62/2022-174 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] (výrok I), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a povinnost zaplatit jí na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok III). 2. Žalobkyně se předmětné částky domáhala z titulu náhrady škody, kterou jí žalovaný způsobil tím, že jí počínaje dnem [datum] znemožnil přístup do budovy hotelu [ulice] růže v [obec], který měla žalobkyně pronajatý smlouvou ze dne [datum]. Škoda představovala částku, kterou žalobkyně v období od [datum] do [datum] zaplatila dodavateli [právnická osoba] za dodanou elektřinu a plyn na základě s ní uzavřených smluv, kterou ale nemohla sama spotřebovat, neboť žalovaný způsobil, že hotel v tomto období nemohla užívat. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal zejména v odst. 10 až 14 napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Ve stručnosti lze tato zjištění shrnout tak, že žalobkyně provozovala ke dni [datum] hotel [ulice] růže v [obec] na základě nájemní smlouvy ze dne [datum]. Pro účely provozu tohoto hotelu odebírala elektřinu a plyn od společnosti [právnická osoba], s níž měla uzavřeny příslušné smlouvy. Žalovaný, jenž byl původně výlučným vlastníkem hotelu, daroval později jeho polovinu své tehdejší životní partnerce [jméno] [příjmení], která byla jedinou společnicí a jednatelkou žalobkyně. Vrácení tohoto daru se žalovaný neúspěšně domáhal v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 46/2013. V rámci tohoto řízení nicméně dosáhl dočasného dílčího úspěchu, když Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 Co 746/2014-506, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že určil, že žalovaný je výlučným vlastníkem nemovitosti (hotelu [ulice] růže). Žalovaný se tak až do dne [datum] (kdy byl rozsudek krajského soudu Nejvyšším soudem zrušen) mohl považovat za výlučného vlastníka hotelu. Dopisem ze dne [datum] žalovaný žalobkyni vypověděl nájemní smlouvu ze dne [datum] a vyzval ji k předání hotelu do [datum]. Již dne [datum] ale zamezil žalobkyni v přístupu do hotelu, za což byl následně trestně stíhán a byl uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Žalobkyně se jeho postupu bránila tím, že hned následujícího dne poté, co jí žalovaný znemožnil užívání hotelu, podala u Okresního soudu v Písku žalobu na ochranu rušené držby (projednávanou pod sp. zn. 6 C 33/2015) a dne [datum rozhodnutí] podala na žalovaného rovněž trestní oznámení. Žalovaný přenechal dne [datum] hotel do užívání společnosti [právnická osoba], jejímž byl jediným společníkem a jednatelem. I po datu [datum] byly do hotelu dodávány elektřina a plyn, a to na základě smluv, které uzavřela žalobkyně. Pohledávky dodavatele energií z těchto odběrů byly předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 45/2016, v němž byla žalobkyně zavázána k jejich úhradě vůči dodavateli. 4. Na zjištěný skutkový stav věci soud I. stupně aplikoval zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a po citaci § [číslo], § [číslo], § [číslo] až [číslo] a dále § 619, § 629 odst. 1, § 636 odst. 2 a § 648 o. z. dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu, kterou proti němu žalobkyně v tomto řízení uplatňuje, je dána. Bylo prokázáno, že v odběrných místech hotelu byly odebírány energie (elektřina a plyn) i v období, kdy je nemohla spotřebovávat žalobkyně, neboť neměla do hotelu přístup, a to v důsledku jednání žalovaného, pro které byl následně pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin. Takto dodané energie mohli spotřebovat pouze žalovaný sám anebo osoba, které to umožnil a která si v takovém případě musela být vědoma toho, že k odběru energií nemá řádně uzavřenou smlouvu s dodavatelem. Takovéto jednání tedy zjevně směřovalo (úmysl přímý) ke způsobení škody jinému ve formě dluhu za dodávku energií (§ 2952 věta druhá o. z.). Daný škodlivý následek také skutečně nastal, a to v majetkové sféře žalobkyně. Byť nebylo postaveno najisto, že to byl právě žalovaný, kdo v předmětném období energie spotřeboval, resp. v jakém rozsahu je spotřeboval on sám a v jakém tak případně činil třetí subjekt (zde společnost [právnická osoba]), je podstatné, že žalovaný věděl, že užívání hotelu ze strany žalobkyně nebylo řádně ukončeno (a to v důsledku jeho protiprávního jednání), a že žalobkyně se s tímto stavem nehodlá smířit a činí kroky na obnovu svého působení v hotelu (prostřednictvím žaloby na ochranu rušené držby či trestního oznámení). Žalovaný zjevně věděl i to, že odběrná místa v hotelu jsou i nadále vedena na žalobkyni, která je vázána smluvním vztahem s dodavatelem energií. Žalovaný tudíž umožňoval užívání hotelu společností [právnická osoba] s vědomím, že energie jsou odebírány na účet žalobkyně, a neučinil žádné efektivní kroky, aby škodě v její majetkové sféře zabránil. Sám se tak na vzniku předmětné škody v plném rozsahu podílel, přičemž zavinění na jeho straně lze shledat ve formě přinejmenším úmyslu nepřímého. Jsou proto splněny všechny podmínky minimálně solidární odpovědnosti žalovaného (§ 2915 o. z.) za takto vzniklou škodu. Případné vypořádání mezi žalovaným a společností [právnická osoba] dle § [číslo] nebo § 2917 o. z. je toliko věcí jejich vzájemných vztahů a nemůže mít přímý dopad na práva a povinnosti účastníků tohoto řízení. 5. Namítal-li žalovaný, že žalobkyně měla vůči hrozící újmě zakročit (§ 2903 o. z.), soud I. stupně mu nepřisvědčil, a navíc poukázal na to, že žalobkyně využila prostředků (žaloby na ochranu rušené držby, trestního oznámení), které se jevily jako přiměřené okolnostem a z nichž je navíc patrné, že se snažila o to, aby svou činnost v hotelu co nejrychleji obnovila. Tím je vysvětleno i to, proč primárně neukončila smluvní vztah se svým dodavatelem [právnická osoba] 6. Pokud jde o výši škody, soud I. stupně na základě argumentů podrobně rozvedených v odst. 24 a 25 napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že žalobkyně by z faktur [číslo] (elektřina) a [číslo] (plyn), jejichž fakturační období spadá do předmětného období jen částečně, měla nárok na částku [částka] včetně DPH, což je více, než z nich požaduje (66 858,24 + 8 561,00), a není tak důvod jejímu žalobnímu požadavku nevyhovět. 7. Konečně soud I. stupně uvedl, že neshledal jako důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným. Objektivní promlčecí lhůta v délce 15 let (§ 636 odst. 2 o. z.) zjevně uplynout nemohla, neboť k rozhodným skutečnostem došlo v roce 2015, a neuplynula dosud ani subjektivní tříletá promlčecí doba (§ 629 odst. 1 o. z.). Ta začala běžet, jakmile se žalobkyně dozvěděla, že žalovaný, příp. společnost [právnická osoba] spotřebovávali energie na její účet, jakož i konkrétní částku, kterou za to bude třeba zaplatit. Teprve tehdy totiž měla k dispozici všechny informace, aby nárok na náhradu škody mohla uplatnit ve smyslu § 619 o. z. Žalobkyně tento nárok uplatnila nejprve v adhézním řízení (dne [datum]), čímž došlo ke stavění promlčecí lhůty dle § 648 o. z. Poprvé jí byly energie týkající se rozhodného období vyúčtovány v únoru 2015 a žalobkyně se s tímto vyúčtováním z podstaty věci nemohla seznámit před koncem tohoto měsíce. Promlčecí doba tak nemohla začít běžet pře dnem [datum]. Do doby jejího stavěni (do [datum]) z ní neuplynulo více než 1 rok, 1 měsíc a 6 dnů. Důvod pro stavění promlčecí doby odpadl až právní mocí rozhodnutí, jímž byla žalobkyně se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení, tj. dne [datum]. Do podání žaloby dne [datum] uplynulo méně než 1 rok a 2 měsíce, neboli tříletá subjektivní promlčecí doba do zahájení řízení ještě neprošla. 8. Jako důvodná však byla shledána obrana žalovaného, dle níž škodu nemohou představovat úroky z prodlení, které žalobkyně musela uhradit dodavateli z důvodu prodlení s úhradou ceny dodaných energií. Na tomto místě soud I. stupně odkázal na § 2903 odst. 1 o. z. s tím, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že její smlouvy s [právnická osoba] stále trvají, a měla činit adekvátní opatření, aby jí v souladu s těmito smlouvami byly doručovány vystavené faktury. Na tom nic nemění ani její tehdejší nesprávný právní názor, na jehož základě se domnívala, že dodávky energií nebude muset platit. Jelikož předmětem řízení (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne [datum], o němž bylo rozhodnuto usnesením z téhož dne; č. l. 111 spisu) zůstaly toliko úroky z prodlení v kapitalizované výši [částka], byla ohledně této částky žaloba zamítnuta. Ve zbývajícím rozsahu jí bylo vyhověno. 9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a procesně úspěšné žalobkyni byla přiznána jejich náhrada v rozsahu 99,6 %, tvořená náklady, které žalobkyně vynaložila na své právní z