70 CO 88/2022-323 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do požadavku žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a zamítl žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím (výrok III.). O nákladech účastníků rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.) a o nákladech státu tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit České republice jí vynaložené náklady řízení ve výši [částka] na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, neboť žalovaná mu v uvedené výši nezaplatila sjednanou cenu za jeho odbornou podnikatelskou činnost vykonávanou na základě smlouvy o poskytování služeb ze dne [datum]. Za období, kdy vykonával funkci jednatele žalované, vzal žalobu co do částky [částka] s příslušenstvím zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, protože ze smlouvy není zřejmé, jakou činnost měl žalobce vykonávat, žalobce nevykonával činnost, která by odpovídala sjednané pozici interim manager, a smlouva je pouhým zdánlivým právním jednáním dle § 533 o. z. 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o poskytování služeb, ve které sjednali pro žalobce odměnu [částka] s osobním ohodnocením [částka] měsíčně, jež představovalo nenárokovou složku závislou na hodnocení osoby, která ji poskytuje. Žalobce se dle pokynu žalované podílel na zajištění realizace jejích zakázek, nejprve jako jednatel žalované a následně od září [rok] jako osoba se speciálním pověřením. Pracoval na zakázce Waltrovka, na výstavě For Arch představil žalované dvě osoby, které měly mít kontakty v Německu, ale nebyl s nimi uzavřen žádný kontrakt, snažil se zprostředkovat služby žalované i v rámci německého trhu a v [obec] spolupracoval s panem [příjmení], který byl nejprve u žalované tři měsíce zaměstnán a poté s žalovanou spolupracoval externě v rámci své firmy. Od srpna měl žalobce zůstat ve firmě externě a neměl řídit pracovníky. V říjnu žalovaná smlouvu vypověděla s tím, že nemá na spolupráci s žalobcem zájem, a předpokládala, že tím jejich smluvní vztah skončil. Výslovně mu neřekla, aby již nic nedělal. Výpověď byla žalobci doručena v listopadu [rok]. Žalobce řešil zakázky žalované ještě v lednu 2017. Faktury splatné ve lhůtě 14 dnů zaslal žalobce žalované poštou a e-mailem, jejich doručení žalovaná potvrdila k lednu [rok]. 5. Po právním posouzení podle § [číslo] odst. 1, § [číslo] a násl. a § 2483 odst. 1 o. z. dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci mezi sebou uzavřeli nepojmenovanou smlouvu s prvky příkazního typu, tj. smlouvy o zprostředkování a o obchodním zastoupení, v níž byla odměna sjednána za činnost žalobce jako interim manažera a zprostředkovatele, nikoliv za výsledek této činnosti. Obecné vymezení předmětu činnosti ve smlouvě přičetl k tíži žalované, která tuto smlouvu uzavřela jako podnikatelka. Byť činnost žalobce nebyla soudem prvního stupně prokázána jako činnost interim manažera, vykazoval žalobce činnost za žalovanou, a to i ve vztahu k německému trhu. Pokud žalovaná tvrdila, že od srpna 2016 pro ni nic nevykonával a žalovaná mu žádnou činnost neukládala, jedná se o překážky práce na straně žalované bránící výkonu této činnosti. Dovodil, že činnost žalobce při realizaci zakázek v ČR (např. Waltrovka) je možné podřadit pod ve smlouvě sjednané zprostředkování, které v sobě zahrnuje i činnost navazující, tedy činnost na zakázce, která byla sjednána jako opakovaná činnost za měsíční paušál a k tomuto byl žalobce i pověřen žalovanou. Žalovaná nikdy jeho činnost či nečinnost nereklamovala. Uzavřel, že po celou dobu trvání smlouvy, tj. do ledna 2017 včetně, trval závazek žalobkyně k úhradě sjednané odměny, a to ve výši [částka] bez osobního ohodnocení ve výši [částka], které soud prvního stupně posoudil jako pohyblivou a tedy nenárokovou složku, ostatně i sám žalobce za jeden měsíc toto osobní ohodnocení nefakturoval. Úrok z prodlení přiznal soud prvního stupně žalobci ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od [datum] se zohledněním doručení faktur nejpozději ke konci ledna 2017 a 14 denní splatnosti faktur. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když vyšel z rovnocenné míry úspěchu a neúspěchu účastníků, o nákladech státu pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř. a tyto náklady rozdělil mezi účastníky rovným dílem. 6. Proti III., IV. a V. výroku rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávných skutkových zjištěních a současně i na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil s tím, že z pevně stanovené částky odměny ve výši [částka] soud prvního stupně částku [částka] posoudil jako osobní ohodnocení, které navíc v platném právu není definováno, a tedy jako složku nenárokovou. Pokud soud prvního stupně vycházel z návrhu pracovní smlouvy a mzdového výměru, tyto nejsou podstatné pro příkazní smlouvu. Mezi účastníky nikdy nebyl spor o to, co měl žalobce podle smlouvy vykonávat a jaký je cíl smlouvy, ani o to, že všechny činnosti žalobce byly v souladu se smlouvou a takto probíhaly po celou dobu smluvního vztahu. Žalobci tak náleží odměna za vykonanou činnost v plné sjednané výši [částka] tak, jak to žalovaná činila až do května [rok]. Do té doby žalovaná nikdy neuváděla žádná kritéria pro poskytnutí či neposkytnutí osobního ohodnocení a mezi účastníky nikdy nedošlo k dohodě o možnosti žalované schvalovat nebo rozhodovat o osobním ohodnocení ještě před fakturací odměny žalobcem. Samo sjednání podstatné části odměny jako pohyblivé a závislé na libovůli žalované by bylo pro jakéhokoliv dodavatele poskytovaných služeb iracionální a nepřijatelné. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná do činnosti žalobce nijak nezasahovala, nestanovovala výkonnostní cíle, ani ji nekontrolovala, tedy ji ani nemohla objektivně hodnotit ve vztahu k odměně. Navíc je zřejmé, že odměna v sobě zahrnuje jednak náhradu nákladů, které byly vzhledem k jeho pozici očekávatelné a na které žalobce neměl dle smlouvy samostatný nárok, ale zohledňuje i zákaz konkurence, kdy žalobce stejnou činnost nesměl provádět ve vztahu k jiné stavební firmě, tedy nelze očekávat sjednání části odměny jako nejisté. Pojem„ plus osobní ohodnocení [částka]“ je naopak třeba vykládat ve významu, jaký skutečně měl při sjednávání smlouvy, kdy na pozici obchodního ředitele a manažera běžného provozu, kterého žalovaná hledala inzerátem, byl žalobce překvalifikovaný. Ohledně výkladu právních jednání žalobce odkázal na platnou judikaturu a výkladová pravidla dle § 556 odst. 2 o. z. a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený výrok III. tak, že vyhoví žalobě i co do částky [částka] s přísl. 7. Proti II. a IV. výroku rozsudku podala odvolání i žalovaná s tím, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně nenárokové povahy osobního ohodnocení ve výši [částka]. Namítla však nepřezkoumatelnost rozsudku po stránce skutkových zjištění, kdy žalobce přes výzvu soudu prvního stupně neprokazoval činnost v jednotlivých měsících, za které požadoval odměnu. Poukázala na vyjádření žalobce v žalobě i dalších podáních, že pokud prováděl pro žalovanou určitou práci spojenou s realizací již sjednaných stavebních zakázek, pak takto jednal nad rámec smlouvy o poskytování služeb, tedy nešlo o činnost podle uvedené smlouvy, za kterou by mu měla příslušet předmětná odměna. Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce neprováděl činnost interim managera, tedy nekonal v konkrétním fakturovaném období relevantní činnost, za kterou by mu příslušela i dle platné judikatury paušálně sjednaná odměna, přesto však přiznal žalobci základní sjednanou odměnu. Soud prvního stupně dále nesprávně vyšel z prokázaného doručení faktur minimálně ke konci ledna [rok], aniž by žalobce prokázal, že by vystavoval a předával žalobkyni faktury postupem podle čl. 3 smlouvy, tedy v měsíci následujícím po měsíci, v němž měl provést určitou činnost tak, jak to činil předtím. Z toho je zřejmé, že opravdu žádnou činnost v daném období neprováděl. Emaily navržené žalobcem po koncentraci řízení ani podací lístky s různou gramáží odesílaných listin nemohly takové doručení prokazovat. Soud prvního stupně dále neřešil rozpory mezi výpovědí žalobce a svědka [příjmení], z jehož výpovědi vyplynulo, že naopak žalobce v srpnu a září 2016 zprostředkovával zakázky firmě svědka, nikoliv žalované. Za nesprávné zjištění soudu prvního stupně označila žalovaná i shledanou absenci reklamace činnosti žalobce, když naopak právě kvůli totálnímu rozvratu zaměstnanců žalovaná žalobci v srpnu [rok] sdělila, že bude jako její jednatel odvolán a právě nedodávání žalovanou požadovaného hlášení o činnosti žalobce bylo důvodem výpovědi smlouvy. Ve výpovědní d