Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 316 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 316 900 Kč od 31. 7. 2025 do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 72 818 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II.).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 4. 8. 2025, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 316 900 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi pojistným ve výši 913 682 Kč uhrazeným na základě pojistné smlouvy , název, investiční životní pojištění č. , číslo, , uzavřené dne 12. 6. 2003, a odkupným ve výši 596 782 Kč vyplaceným žalovanou. Žalobce tvrdil, že smlouva je absolutně neplatná, protože neurčitě a netransparentně vymezovala nákladovou konstrukci, poplatky a srážky ovlivňující rozsah pojistného plnění. Sazebník nebyl součástí smluvní dokumentace a žalobce s ním nebyl seznámen. Za neurčitá a zneužívající podle § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice Rady 93/13/EHS“) označil zejména ujednání o hodnotě podílových jednotek, o měsíčním snižování jejich počtu o rizikové pojistné a správní poplatek, o počátečních nákladech a o rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek. Tvrdil, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které má být vypořádáno jako rozdíl všech vzájemných peněžitých plnění. Nesouhlasil se zohledněním tvrzené hodnoty pojistné ochrany ani částky 28 000 Kč, jejichž poskytnutí podle něj žalovaná neprokázala. Námitku promlčení považoval za rozpornou s dobrými mravy s poukazem na vědomost žalované o vadách smluvní dokumentace, rozhodovací praxi a dohledové benchmarky , právnická osoba, . Tvrdil, že subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet nejdříve v červnu 2025, kdy se o důvodech neplatnosti dozvěděl od právního zástupce, a že použití objektivní tříleté promlčecí doby odporuje zásadě efektivity unijního práva. Žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení dopisem ze dne 14. 7. 2025, doručeným dne 15. 7. 2025, avšak žalovaná ničeho neuhradila.3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala. Tvrdila, že pojistná smlouva uzavřená v roce 2003 na dobu do 13. 6. 2026 byla platná, její součástí byly všeobecné a speciální pojistné podmínky a žalobce byl prostřednictvím výročních dopisů informován o pojistném, poplatcích, rizikovém pojistném, stavu podílového účtu a odkupném a opakovaně měnil rozsah připojištění. Výše rizikového pojistného byla podle ní určována pojistněmatematickými metodami a sazebníkem dostupným v jejím sídle. Složitost produktu neznamenala neurčitost nebo nesrozumitelnost smlouvy. Žalovaná poukázala také na zásadu pacta sunt servanda, na dlouhodobé plnění smlouvy oběma účastníky, na poskytnutou pojistnou ochranu v hodnotě 252 761 Kč a na pojistné plnění 28 000 Kč, které měla žalobci vyplatit v roce 2011. Pro případ neplatnosti pojistné smlouvy žalovaná namítla částečné promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdila, že žalobce znal důvody tvrzené neplatnosti již při uzavření smlouvy, nejpozději se je dozvěděl z výročního dopisu ze dne 25. 6. 2020. Zároveň tvrdila, že se nárok současně promlčuje v objektivní tříleté promlčecí době. Za nepromlčenou považovala pouze část plateb pojistného, proti níž mělo být zúčtováno vyplacené odkupné, které ji převyšovalo. Námitku promlčení nepovažovala za rozpornou s dobrými mravy. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby.4. Soud I. stupně zjistil, že žalobce jako pojistník a žalovaná jako pojistitel uzavřeli pojistnou smlouvu č. , číslo, o investičním životním pojištění , název, pro případ smrti nebo dožití, s počátkem pojištění dne 13. 6. 2003 a sjednaným koncem dne 13. 6. 2026, pojistnou částkou hlavního pojištění 10 000 Kč a připojištěními s kódy , kód, a , kód, . Nedílnou součástí pojistné smlouvy byly všeobecné a speciální pojistné podmínky, přičemž žalobce v návrhu pojistné smlouvy potvrdil, že mu jejich obsah žalovaná sdělila. První pojistné ve výši 13 000 Kč žalobce uhradil dne 12. 6. 2003. Podle pojistných podmínek bylo pojistné úplatou za poskytovanou pojistnou ochranu. Při zrušení smlouvy náleželo žalobci odkupné. Žalovaná byla oprávněna snižovat počet podílových jednotek o rizikové pojistné, pojistné za připojištění, správní poplatky a počáteční náklady, odečítat správní poplatek z hodnoty finančních fondů a stanovit rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek nejvýše ve výši 5 % nákupní ceny. Konkrétní sazby rizikového pojistného za hlavní pojištění a jednotlivá připojištění nebyly uvedeny v pojistné smlouvě ani v pojistných podmínkách, ale v sazebníku žalované, přičemž se měnily podle věku a pohlaví pojištěného, pojistné doby nebo rizikové skupiny. Žalovaná dne 24. 6. 2003 vystavila pojistku s alokačním poměrem 100 % do fondu obligací. Žalobce následně opakovaně měnil rozsah pojištění, když v letech 2005, 2006, 2009, 2012 a 2014 sjednal nebo změnil jednotlivá připojištění, v roce 2009 bylo pojistné nově stanoveno na částku 19 000 Kč placenou pololetně, v roce 2011 změnil obmyšlenou osobu a v roce 2014 bylo pojistné stanoveno na částku 22 444 Kč, z níž měl zaměstnavatel hradit 8 600 Kč. V roce 2011 žalobce oznámil pojistnou událost spočívající v úrazu a žalovaná jej dopisem ze dne 21. 4. 2011 informovala, že mu za 56 dnů nezbytného léčení poskytne pojistné plnění ve výši 28 000 Kč poštovní poukázkou. Samotné vyplacení této částky však soud I. stupně nepovažoval za prokázané. Ve výročních dopisech ze dne 25. 6. 2020 a 25. 6. 2021 žalovaná uvedla výši pojistného za hlavní pojištění a jednotlivá připojištění, rizikového pojistného, jednotlivých poplatků, hodnoty podílových jednotek a odkupného. Podle její interní evidence byly tyto dopisy vytištěny a předány k odeslání na adresu žalobce, jejich doručení žalobci však podle soudu I. stupně prokázáno nebylo. Žalobce za dobu trvání pojistné smlouvy zaplatil žalované celkem 913 682 Kč, z toho 661 414 Kč na hlavní pojištění a 252 268 Kč na připojištění, přičemž žalovaná z přijatého pojistného alokovala celkem 75 531 Kč na administrativní poplatek, riziko smrti v hlavním pojištění, počáteční náklady a rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek. Údaje žalované o výši rizikového pojistného za hlavní pojištění a jednotlivá připojištění se však v návrzích změn pojistné smlouvy, výročních dopisech a jejím interním systému lišily. Soud I. stupně také nepovažoval za prokázanou žalovanou tvrzenou hodnotu poskytnuté pojistné ochrany ve výši 252 761 Kč. Od 4. 8. 2022 do poslední úhrady pojistného žalobce zaplatil pět plateb na hlavní pojištění po 16 756 Kč a pět plateb na připojištění po 8 986 Kč, tj. celkem 128 710 Kč. Žalovaná dne 7. 5. 2025 potvrdila přijetí žádosti žalobce o zrušení pojistné smlouvy, smlouva byla na základě jeho výpovědi ukončena ke dni 13. 6. 2025 a žalovaná mu vyplatila odkupné ve výši 596 782 Kč. Žalobce poté dopisem ze dne 14. 7. 2025, doručeným žalované dne 15. 7. 2025, vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě 15 dnů. Žalovaná mu dne 30. 7. 2025 sdělila, že veškeré plnění již bylo vyplaceno.5. Soud I. stupně po právní stránce věc posuzoval podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), a to zejména podle § 37 odst. 1, § 41, § 56, § 451 odst. 1 a 2, § 457, § 458 odst. 1, § 788 a § 107 odst. 1 a 2 a dospěl k závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. pro neurčitost, neboť neobsahovala konkrétní ujednání o způsobu určení ani o výši rizikového pojistného za hlavní pojištění a jednotlivá připojištění a ze smluvní dokumentace nebylo zjistitelné, jaká část pojistného bude investována a jaká bude použita na pojistná rizika a poplatky. Odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 18 Co 218/2025-185, ze dne 10. 9. 2025, č. j. 69 Co 266/2025-209, a ze dne 2. 10. 2025, č. j. 53 Co 276/2025-130. Posouzení přiměřenosti ujednání podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a směrnice Rady 93/13/EHS považoval vzhledem k neplatnosti smlouvy pro absenci určitého ujednání za nadbytečné. Plněním podle neplatné smlouvy vzniklo žalované bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Nárok nepovažoval za promlčený v subjektivní dvouleté době, protože žalovaná neprokázala doručení a přečtení výročních dopisů ani jiný okamžik, kdy žalobce nabyl vědomost o skutkových okolnostech neplatnosti pojistné smlouvy. Vyšel přitom i z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Jednotlivé platby však považoval za samostatně se promlčující v objektivní tříleté době podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., takže za nepromlčené, s ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána dne 4. 8. 2025, označil pouze platby od 4. 8. 2022 do 13. 12. 2024 v celkové výši 128 710 Kč. Soud I. stupně nepoužil závěry rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále také jen „SDEU“) ve věci C-485/19, neboť se týkaly vrácení plnění ze spotřebitelského úvěru založeného na zneužívajících ujednáních, zatímco v projednávané věci žalobce plnil podle smlouvy o investičním životním pojištění, zahrnující hlavní pojištění a jednotlivá připojištění, kterou předčasně ukončil. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1984/22 a rozhodovací praxi Městského soudu v Praze proto uzavřel, že tříletá objektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. běžela samostatně od každé platby pojistného. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť nebylo prokázáno, že žalovaná způsobila marné uplynutí promlčecí doby, udržovala žalobce v přesvědčení o uspokojení nároku nebo jednala záměrně nepoctivě. Soud I. stupně přihlédl k dohledovému benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, ze dne 30. 11. 2012, týkajícímu se informování o nákladovosti životního pojištění a odkupném, a k dohledovému benchmarku č. , číslo, ze dne 6. 6. 2019, týkajícímu se dokumentů, na něž odkazují pojistné smlouvy a pojistné podmínky a které ovlivňují rozsah pojistného plnění. Uzavřel však, že tyto dokumenty neoznačovaly konkrétní vadu posuzované pojistné smlouvy. Při vypořádání porovnal nepromlčené platby ve výši 128 710 Kč s odkupným ve výši 596 782 Kč a s odkazem na § 581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. a rozhodovací praxi Městského soudu v Praze uzavřel, že promlčenou část nároku nelze proti odkupnému započíst. Protože vyplacené odkupné převyšovalo nepromlčené platby, žalobci další právo na vydání bezdůvodného obohacení nevzniklo, soud I. stupně proto žalobu zamítl.6. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 72 818 Kč, sestávající z odměny za šest úkonů právní služby, paušálních náhrad hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) a daně z přidané hodnoty.7. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání, jímž jej napadl v celém rozsahu. V odvolání nesouhlasil s tím, že po závěru o absolutní neplatnosti smlouvy pro neurčitost nebyla samostatně přezkoumána zneužívající povaha existujících formulářových ujednání podle § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. a směrnice Rady 93/13/EHS. Tvrdil, že soud I. stupně měl pro tento přezkum všechny podklady a byl povinen jej provést z úřední povinnosti. Podle žalobce neurčitost nebo netransparentnost ujednání přezkum jeho zneužívající povahy nevylučuje, ale může být jejím ukazatelem. Soudu I. stupně vytýkal také nevypořádání návrhu na položení předběžné otázky, zda musí soud přezkoumat zneužívající povahu ujednání i tehdy, považuje-li je za neplatné pro neurčitost. Dále tvrdil, že objektivní promlčecí doba nemůže běžet od jednotlivých plateb bez ohledu na vědomost spotřebitele, protože by mohla uplynout dříve, než spotřebitel reálně rozpozná zneužívající povahu ujednání a své restituční právo, což podle něj odporuje zásadě efektivity a judikatuře Soudního dvora Evropské unie, zejména ve věcech C-485/19, C-776/19 a C-561/21. Namítal, že soud I. stupně nevypořádal jeho tvrzení o vědomosti žalované o právních vadách smluvního modelu. Tuto vědomost dovozoval ze skutečnosti, že žalovaná vytvořila smluvní dokumentaci a mechanismus srážek, měla rozhodné údaje ve své dispoziční sféře a jako profesionální pojistitel měla vyhodnotit dopady rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a dohledového benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, ze dne 6. 6. 2019, týkajícího se odkazů v pojistných smlouvách a pojistných podmínkách na další dokumenty ovlivňující rozsah pojistného plnění. Námitku promlčení proto považoval za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná podle něj pokračovala v přijímání pojistného při vědomosti o právních vadách smlouvy. Nesouhlasil ani se způsobem vypořádání podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb. Tvrdil, že soud I. stupně měl nejprve zjistit všechna peněžitá plnění obou stran, určit jejich saldo a teprve poté posoudit promlčení, neboť nejde o započtení samostatných pohledávek, ale o vypořádání jediného synallagmatického vztahu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku žalobce spatřoval ve skutečnosti, že se soud I. stupně nevypořádal s jeho argumentací týkající se zneužívající povahy smluvních ujednání, vědomosti žalované o právních vadách smlouvy, promlčení a způsobu vypořádání vzájemných plnění ani s jeho návrhem na položení předběžné otázky, zda je vnitrostátní soud povinen přezkoumat zneužívající povahu smluvního ujednání i tehdy, považuje-li je za neplatné pro neurčitost podle vnitrostátního práva. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 316 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 31. 7. 2025 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání s odvoláním nesouhlasila a ztotožnila se se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně. K namítanému spotřebitelskému přezkumu uvedla, že po zjištění neplatnosti smlouvy pro absenci konkrétního ujednání o výši rizikového pojistného bylo nadbytečné posuzovat přiměřenost takového chybějícího ujednání podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a směrnice Rady 93/13/EHS. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023-143. Trvala na použitelnosti tříleté objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., kterou podle ní potvrzuje převažující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Městského soudu v Praze. Opačný názor senátu 29 Co označila za menšinový a překonaný rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023. Závěry rozsudku SDEU ve věci C-485/19 považovala za nepoužitelné na investiční životní pojištění a odkázala v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22. Zdůraznila, že žalobce smlouvu předčasně ukončil a hradil rovněž pojistné za řadu připojištění, takže nemohl předpokládat návratnost všech prostředků. Námitku promlčení nepovažovala za rozpornou s dobrými mravy, neboť nebylo prokázáno, že by přispěla k opožděnému uplatnění nároku nebo jednala úmyslně nepoctivě. Nárok odmítla již v reakci na předžalobní výzvu a námitku uplatnila jako obranu ve sporu. Uvedla, že soud I. stupně se zabýval i tvrzenou vědomostí žalované a dohledovými dokumenty , právnická osoba, , které neoznačovaly konkrétní vadu posuzované smlouvy a dokládaly postupný vývoj požadavků na informační povinnost pojišťoven. Žalovaná po celou dobu přistupovala ke smlouvě jako k platné, prováděla změny požadované žalobcem a po skončení smlouvy mu vyplatila odkupné. K vypořádání vzájemných plnění uvedla, že nepromlčené platby pojistného ve výši 128 710 Kč byly zcela pokryty vyplaceným odkupným ve výši 596 782 Kč a že postup soudu I. stupně odpovídá rozhodovací praxi Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení včetně daně z přidané hodnoty.9. Žalobce v replice na vyjádření žalované s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3645/25, a rozsudek SDEU ze dne 9. 7. 2026 ve věci C-188/25 namítal, že neplatnost pojistné smlouvy podle vnitrostátního práva nezbavuje soud povinnosti samostatně přezkoumat konkrétní formulářová ujednání podle § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. a směrnice Rady 93/13/EHS, může-li mít jejich zneužívající povaha odlišné důsledky pro restituci a promlčení. Za předmět tohoto přezkumu označil ujednání umožňující žalované snižovat počet podílových jednotek o rizikové pojistné, pojistné za připojištění, správní poplatky a počáteční náklady, odečítat správní poplatek z hodnoty fondu a uplatňovat rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek, jejichž výši a hospodářské důsledky podle něj nebylo možné ze smlouvy zjistit. Současně požadoval samostatné posouzení časové působnosti směrnice na změny pojistné smlouvy uzavřené po 1. 5. 2004, jimiž byla sjednávána nová připojištění, pojistné částky a pojistné. Nesouhlasil s použitím tříleté objektivní promlčecí doby plynoucí od okamžiku učinění jednotlivých plateb pojistného, neboť soud I. stupně současně zjistil, že žalovaná neprokázala doručení výročních dopisů ani jiný okamžik, kdy žalobce mohl získat vědomost o právní vadě smlouvy a svém nároku. Takový postup považoval za odporující unijní zásadě efektivity. Navrhl, aby odvolací soud nejprve provedl spotřebitelský přezkum, určil právní důsledky případné zneužívající nebo netransparentní povahy ujednání, poté posoudil promlčení a provedl zúčtování všech vzájemných peněžitých plnění podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb. Podle žalobce skutková zjištění umožňovala změnu napadeného rozsudku. Pro případ, že by nebylo možné potřebné otázky posoudit bez dalšího dokazování, navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že neplatnost pojistné smlouvy podle vnitrostátního práva vylučuje přezkum zneužívající povahy jejích formulářových ujednání a současně umožňuje použít tříletou objektivní promlčecí dobu bez ohledu na vědomost spotřebitele, navrhl žalobce předložit SDEU předběžnou otázku k souladu takového postupu s unijním právem. Další předběžnou otázku navrhl pro případ pochybností o časové působnosti směrnice Rady 93/13/EHS na změny pojistné smlouvy sjednané po přistoupení České republiky k Evropské unii.10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání, když účastníci s rozhodnutím bez jednání souhlasili ve smyslu ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.11. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že pojistná smlouva je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. pro neurčitost.12. Pojistná smlouva byla uzavřena dne 12. 6. 2003 s počátkem pojištění dne 13. 6. 2003. Práva a povinnosti účastníků, včetně následků neplatnosti smlouvy a promlčení práv na vydání bezdůvodného obohacení, se proto podle § 3028 odst. 3 a § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb. Smluvní dokumentace stanovila, že z podílového účtu bude hrazeno rizikové pojistné, pojistné za připojištění, správní poplatek a počáteční náklady a že žalovaná bude z hodnoty finančních fondů odečítat další správní poplatek a uplatňovat rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek. Neobsahovala však konkrétní výši těchto srážek ani určitý způsob, kterým by ji bylo možné ze smlouvy a pojistných podmínek zjistit. Konkrétní sazby byly obsaženy až v sazebníku žalované, na který pojistná smlouva ani pojistné podmínky neodkazovaly a s nímž žalobce před uzavřením smlouvy nebyl prokazatelně seznámen. Ze smluvní dokumentace proto nebylo možné určit, jaká část pojistného bude investována a jaká část bude použita na rizikové pojistné a další náklady. Pozdější pojistky, výroční dopisy ani údaje z interního systému žalované nemohly tuto neurčitost odstranit zpětně. Závěr soudu I. stupně o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je proto správný.13. Nedůvodná je námitka žalobce, že soud I. stupně měl vedle neurčitosti chybějícího smluvního obsahu zkoumat také jeho zneužívající povahu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp zn. 33 Cdo 3113/2023, a v usnesení ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, rozlišil mezi přezkumem určitosti právního jednání a obsahovou kontrolou konkrétního, platně sjednaného smluvního ujednání. Spočívá-li vada smlouvy v tom, že účastníci určitým způsobem nevymezili obsah svých práv a povinností, nelze chybějící obsah jejich vůle současně podrobit přezkumu přiměřenosti podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Neexistující obsah smluvního ujednání totiž nelze posuzovat z hlediska významné nerovnováhy v právech a povinnostech účastníků ani z hlediska požadavku, aby byl sepsán jasným a srozumitelným jazykem.14. Spotřebitelská argumentace žalobce založená na směrnici Rady 93/13/EHS nemůže vést k jinému výsledku také proto, že pojistná smlouva byla uzavřena před přistoupením České republiky k Evropské unii, k němuž došlo dne 1. 5. 2004. Ve vztahu k České republice se směrnice stala závaznou přistoupením k Evropské unii. Z bodů 36 až 38 rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 5. 2022 ve věci C-567/20, A. H. proti Zagrebačka banka d. d., vyplývá, že směrnice Rady 93/13/EHS se nepoužije na smlouvu uzavřenou před přistoupením členského státu k Evropské unii pouze proto, že smlouva vyvolávala účinky také po přistoupení. Pozdější změna smlouvy proto nemůže založit působnost směrnice na původní smluvní ujednání ani na právní účinky vzniklé před přistoupením členského státu k Evropské unii.15. Odvolací soud nepominul, že žalobce po 1. 5. 2004 opakovaně navrhoval sjednání nebo zrušení jednotlivých připojištění a změny pojistných částek a pojistného. Předmětem těchto změn však byla konkrétní připojištění, u nichž byly uváděny jejich kódy, pojistné částky a výše pojistného. Nebylo však zjištěno, že by účastníci těmito změnami nově sjednali nebo obsahově změnili mechanismus snižování počtu podílových jednotek, způsob stanovení rizikového pojistného, správní a počáteční náklady nebo rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou podílových jednotek, obsažený ve smluvní dokumentaci z roku 2003. Pozdější změny proto nezakládají působnost směrnice Rady 93/13/EHS na původní pojistnou smlouvu ani na její nezměněná ujednání.16. K odlišnému posouzení věci nevede ani nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2026, sp. zn. II. ÚS 3645/25. Ústavní soud se v něm zabýval především postupem Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání jako nepřípustné, přestože dovolatelka řádně vymezila otázku použití unijního práva, jejíž posouzení mohlo ovlivnit výsledek řízení a kterou odvolací soud nevypořádal. Ústavní soud proto shledal porušení práva dovolatelky na přístup k soudu, aniž současně posoudil důvodnost jejího nároku. V nálezu nicméně nebyl vyjádřen závěr, že by dotčená pojistná smlouva obsahovala zneužívající ujednání, že chybějící nebo neurčitě vymezený smluvní obsah lze přezkoumávat podle § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. ani že právo na vydání bezdůvodného obohacení nepodléhá objektivní promlčecí době.17. V nyní projednávané věci však navíc pojistná smlouva byla uzavřena před přistoupením České republiky k Evropské unii a její rozhodující vada spočívá v absenci určitého vymezení výše nebo způsobu určení rizikového pojistného a dalších nákladů. Nález sp. zn. II. ÚS 3645/25 proto na posouzení projednávané věci nic nemění a dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nepřekonal.18. Soud I. stupně správně nepovažoval právo žalobce za promlčené v subjektivní dvouleté promlčecí době podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. Z interního systému žalované vyplynulo pouze vyhotovení výročních dopisů ze dne 25. 6. 2020 a 25. 6. 2021 a jejich předání k odeslání. Nebylo prokázáno jejich doručení žalobci ani to, že se žalobce s jejich obsahem skutečně seznámil. Samotné doručení standardizovaného výročního dopisu by navíc bez dalšího nepostačovalo k závěru o počátku subjektivní promlčecí doby. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 2681/2025, uzavřel, že skutečnou vědomost oprávněného o bezdůvodném obohacení nelze bez dalšího ztotožnit s objektivní okolností spočívající v doručení výročního dopisu. Takový dopis sám nevypovídá o tom, kdy si oprávněný alespoň v laické rovině osvojil závěr o neplatnosti smlouvy a bezdůvodnosti plnění poskytovaného podle ní.19. Neuplynutí subjektivní promlčecí doby však nebrání promlčení práva v objektivní době. Subjektivní a objektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. počínají, běží a končí nezávisle na sobě a právo se při řádně vznesené námitce promlčení promlčí uplynutím kterékoli z nich.20. Podle § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději za tři roky ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo. Při plnění podle absolutně neplatné smlouvy vznikalo bezdůvodné obohacení žalované přijetím každé jednotlivé platby pojistného, a objektivní promlčecí doba proto běžela samostatně od každé takové platby. Tento závěr odpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, podle něhož se i na vzájemný restituční vztah podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb. použije úprava promlčení podle § 107 tohoto zákona a běh objektivní promlčecí doby se při plnění podle absolutně neplatné smlouvy odvíjí od přijetí každého jednotlivého plnění.21. Žaloba byla v dané věci podána dne 4. 8. 2025. V objektivní tříleté promlčecí době proto zůstaly pouze platby uskutečněné od 4. 8. 2022 do poslední platby dne 13. 12. 2024. Jejich souhrnná výše činila 128 710 Kč. Práva žalobce na vrácení plateb uskutečněných před 4. 8. 2022 tak byla promlčena.22. Aplikaci § 107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. v projednávané věci nebrání zásada efektivity unijního práva. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023, v rozsudku ze dne 21. 1. 2026, sp. zn. 33 Cdo 714/2025, a v usnesení ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, dovodil, že uplatnění této zásady při posuzování promlčení předpokládá, že jde o výkon práva přiznaného unijním právem, zejména o právo na vrácení plnění poskytnutého na základě zneužívajícího ujednání spadajícího do působnosti směrnice Rady 93/13/EHS. O takový případ zde nejde, neboť důvodem absolutní neplatnosti pojistné smlouvy je nesplnění požadavku určitosti podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., nikoli zneužívající povaha smluvního ujednání podle čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice. Pojistná smlouva byla navíc uzavřena před přistoupením České republiky k Evropské unii, a nespadá proto do časové působnosti této směrnice. Nárok žalobce tak není restitučním nárokem založeným na unijním právu, který by odůvodňoval nepoužití tříleté objektivní promlčecí doby. Uvedený závěr je v souladu také s usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. II. ÚS 372/26.23. Nedůvodná je rovněž námitka, že žalovaná získávala bezdůvodné obohacení úmyslně, a proto měla být použita desetiletá objektivní promlčecí doba. Samotné profesionální postavení žalované, její znalost konstrukce vlastního produktu, skutečnost, že vytvořila smluvní dokumentaci, ani pozdější vývoj judikatury a dohledových stanovisek , právnická osoba, neprokazuje, že při přijímání jednotlivých plateb věděla o absolutní neplatnosti konkrétní pojistné smlouvy a byla alespoň srozuměna s tím, že přijímá plnění bez právního důvodu. Rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2865/2016 a sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 ani dohledové benchmarky , právnická osoba, č. , číslo, a č. , číslo, nepředstavovaly rozhodnutí o neplatnosti pojistné smlouvy účastníků a úmysl žalované získávat bezdůvodné obohacení z nich dovodit nelze.24. Námitka promlčení také není v rozporu s dobrými mravy. Uplatnění námitky promlčení je zásadně výkonem zákonem přiznaného práva a ochranu mu lze odepřít pouze ve výjimečných případech, v nichž by šlo o zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a nepřiznání nároku by pro něj představovalo nepřiměřeně tvrdý postih. Rozpor s dobrými mravy je přitom třeba posuzovat podle okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, nikoli pouze podle okolností vzniku samotného nároku. V řízení však nebylo zjištěno, že by žalovaná žalobci bránila v uplatnění jeho práva, způsobila jeho opožděné uplatnění, udržovala jej v důvodném očekávání, že jeho restituční nárok uspokojí, nebo námitku promlčení uplatnila jiným zjevně nepoctivým způsobem. Žalovaná nárok odmítla již v odpovědi na předžalobní výzvu a námitku promlčení vznesla jako procesní obranu ve sporu. Okolnost, že žalovaná vytvořila smluvní dokumentaci a měla podrobnější informace o konstrukci pojistného produktu, se vztahuje především ke vzniku bezdůvodného obohacení, nikoli k okolnostem uplatnění námitky promlčení. Podmínky pro odepření ochrany této námitce podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. proto splněny nejsou.25. Neobstojí ani námitka žalobce, že bylo třeba nejprve sečíst všechna plnění poskytnutá účastníky za celou dobu trvání smlouvy, zjistit jejich výsledné saldo a teprve toto saldo přezkoumat z hlediska námitky promlčení. Ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb. zakládá vzájemný restituční vztah účastníků neplatné smlouvy, neobsahuje však zvláštní úpravu promlčení. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. 33 Cdo 231/2026, promlčení se posuzuje podle § 107 zákona č. 40/1964 Sb. u jednotlivých plnění. Nelze proto nejprve vytvořit celkové historické saldo a tím do výsledného nároku opět zahrnout platby, právo na jejichž vrácení již bylo promlčeno.26. V objektivně nepromlčeném období, tj. v období od 4. 8. 2022 do 13. 12. 2024, žalobce zaplatil žalované 128 710 Kč. Žalovaná mu při ukončení pojistné smlouvy vyplatila odkupné ve výši 596 782 Kč, které nepromlčené platby žalobce převyšuje o 468 072 Kč. Žalobci proto nevznikl kladný restituční rozdíl, který by mu bylo možné přiznat. Na tomto závěru nic nemění, že nebylo prokázáno vyplacení pojistného plnění ve výši 28 000 Kč ani žalovanou tvrzená hodnota poskytnuté pojistné ochrany ve výši 252 761 Kč, neboť již samotné vyplacené odkupné podstatně převyšuje souhrn nepromlčených plateb žalobce.27. Odvolací soud neshledal důvod k předložení žalobcem navržených předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Otázka časové působnosti směrnice Rady 93/13/EHS je vyřešena rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 5. 2022 ve věci C-567/20 a z provedených důkazů nevyplynulo, že by účastníci po 1. 5. 2004 nově sjednali nebo obsahově změnili původní mechanismus poplatků a srážek. Ani rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 7. 2026 ve věci C-188/25 nezakládá časovou působnost unijního práva na smluvní vztah vzniklý před přistoupením České republiky k Evropské unii. Výklad unijního práva proto není pro rozhodnutí projednávané věci nezbytný.28. Napadený rozsudek také není nepřezkoumatelný. Obsahuje skutková zjištění i rozhodující právní úvahy, z nichž je patrné, proč soud I. stupně žalobu zamítl. Protože objektivně nepromlčené platby žalobce činily 128 710 Kč a prokázané odkupné vyplacené žalovanou činilo 596 782 Kč, žalobci po vypořádání vzájemných plnění nenáleží žádné další plnění. Odvolací námitky proto nejsou způsobilé zpochybnit věcnou správnost zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně. Odvolací soud proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného výroku II o nákladech řízení.29. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 12 136,30 Kč. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby, jímž bylo vyjádření k odvolání žalobce ze dne 19. 5. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 9 580 Kč, stanovené podle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5 advokátního tarifu z tarifní hodnoty 316 900 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 2 106,30 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.