14 Co 8/2026-120 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I zamítl žalobu o zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě ze dne 26. 9. 2024, kterou se žalobce na žalované domáhal po změně žaloby zaplacení částky 99 900 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž byl stíhán pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a návrhu na potrestání byl zproštěn dle § 226 písm. c) tr. řádu. Tvrdil, že nemajetková újma mu byla způsobena tím, že se musel zúčastnit úkonů trestního řízení, reálně mu hrozilo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let, negativně byla ovlivněna jeho finanční situace, neboť byly dány důvody nutné obhajoby a musel platit odměnu svému obhájci, došlo u něj ke značnému nervovému vypětí a psychické zátěži. Měl za to, že nemajetková újma způsobená nezákonným trestním stíháním je presumována.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že dne 15. 5. 2024 žalobce u ní nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 99 900 Kč předběžně uplatnil, žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízní došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě mu neposkytla.4. Soud I. stupně vzal po provedeném dokazování za prokázané, že dne 14. 2. 2023 vydal , orgán, pod č. j. , spisová značka, záznam o sdělení podezření žalobci pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Záznam si žalobce převzal dne 21. 2. 2023. Dne 27. 2. 2023 podal , orgán, zprávu o výsledku zkráceného přípravného řízení č. j. , spisová značka, a dne 1. 3. 2023 podalo Městské státní zastupitelství v , adresa, návrh na potrestání ze dne 28. 2. 2023, č. j. , spisová značka, . Trestním příkazem Městského soudu v , adresa, ze dne 20. 3. 2023, č. j. , spisová značka, , byl žalobce odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Trestní příkaz byl zrušen podaným odporem. Hlavní líčení se u Městského soudu v , adresa, konalo ve dnech 13. 6. 2023, 1. 8. 2023 a 16. 11. 2023, kdy byl vyhlášen rozsudek č. j. , spisová značka, , jímž byl žalobce zproštěn návrhu na potrestání podle § 226 písm. c) tr. řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 11. 2023. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 15. 5. 2024 a žalovaná ve stanovisku ze dne 25. 9. 2024 konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila a nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím neshledala důvodným. V opisu z evidence RT má žalobce 3 záznamy, z toho dva záznamy pro shodnou trestnou činnost. Pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, pak na základě samotného průběhu trestního stíhání, jeho předmětu, trvání a okolností, které jej provázely, jakož i na základě samotných žalobních tvrzení soud I. stupně shledal, že trestní stíhání mělo dopad do osobnostních sfér žalobce toliko v rámci zcela obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, jako je zásah do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí.5. Soud I. stupně v bodě 6 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu žalobce na odročení jednání, a dále v této souvislosti v bodě 20 vyložil, proč nebylo nutné provádět účastnický výslech žalobce, k čemuž odkázal na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62/2000.6. Po právní stránce soud I. stupně aplikoval ustanovení § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Podmínku pro soudní uplatnění žalobcova nároku spočívající v jeho předběžném uplatnění u příslušného orgánu ve smyslu § 14 citovaného zákona měl soud I. stupně za prokázanou.7. Dále shledal existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí (návrhu na potrestání dle § 179c odst. 2 písm. a) tr. řádu ze dne 28. 2. 2023 doručeném žalobci 8. 4. 2023 pro přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zákoníku), neboť žalobce byl rozsudkem Městského soudu v , adresa, ze dne 16. 11. 2023, č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci téhož dne, uvedeného návrhu na potrestání zproštěn dle § 226 písm. c) tr. řádu.8. Soud I. stupně dále vyložil, že v případě nezákonného rozhodnutí není obecně dána vyvratitelná domněnka, že jím byla způsobena dotčené osobě nemajetková újma. Naopak je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016). S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, poukázal na to, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného, a že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem.9. Ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, k otázce vzniku nemajetkové újmy činil zjištění, zda tu jsou „objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou“, dílem z příslušného trestního spisu, dílem ze srovnávací judikatury a okolností, za jakých (ne)bylo poskytnuto konkrétní odškodnění v určité výši.10. Pokud jde o zásahy do práv žalobce, shledal, že se jedná o zásahy, které by dopadly na každou opakovaně trestně stíhanou osobu, která by byla stíhána po dobu 7 měsíců za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, byla by ohrožena trestem odnětí svobody se sazbou až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci, do lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí.11. K tvrzení žalobce, že mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 2 až 8 let z důvodu jiného sbíhajícího se řízení a nervovému vypětí a psychické zátěži s tím související, soud I. stupně neshledal mezi touto újmou a nezákonným rozhodnutím příčinnou souvislost, neboť žalobci hrozilo uložení vyššího trestu pouze proto, že se dopustil dalšího protiprávního jednání. Ve věci je však nutné zohlednit jen újmu ve vztahu k hrozícímu trestu za stíhaný přečin.12. K tvrzení o negativním ovlivnění finanční situace z důvodu nutné obhajoby se soud I. stupně vyjádřil tak, že žalobce byl vazebně stíhán v jiné trestní věci, z posuzovaného trestního stíhání tedy nutnost zvolit si obhájce nevyplývala.13. Žalované nelze klást k tíži ty dopady trestního stíhání, které byly způsobeny tím, že žalobce byl v minulosti odsouzen, resp. souběžně stíhán za jinou trestnou činnost. Při ukládání trestu (souhrnného, úhrnného) se k trestní minulosti přihlíží. Žalobce není bezúhonnou osobou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností, neboť byl již dvakrát odsouzen za shodnou trestnou činnost. Na uvedeném nic nemění skutečnost zahlazení dřívějších odsouzení.14. Pokud jde o formu a případnou výši zadostiučinění, vycházel soud I. stupně z povahy trestní věci, délky trestního řízení, následků způsobených trestním řízení v osobnostní sféře poškozeného a přihlédl k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, a to ve smyslu závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, či ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011. Zdůraznil též, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 122/2012“).15. Vzal tak v úvahu, že žalobce byl stíhán po dobu přibližně 7 měsíců (tj. od doručení návrhu na potrestání), tedy dobu přiměřenou, pro přečin poškození cizí věci spadající do skupiny trestných činů proti majetku, tj. z hled