30 Co 354/2025-294 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 150.489,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky 65.541,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 6. 2023 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení 87.212,21 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, . Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce jako zaměstnanec domáhal po žalované jako zaměstnavateli doplatku mzdy za práci řidiče a dále zahraničního stravného za výkon práce v , stát, .2. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již opakovaně. První rozsudek ze dne 26. 9. 2023 vydaný jako rozsudek pro uznání byl změněn rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 12. 2023 č. j. , spisová značka, tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Druhým rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 2024 bylo řízení ohledně částky 29.307,84 Kč s příslušenstvím zastaveno (výrok I.), žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 216.030,16 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III.). Druhý rozsudek byl ve výroku II. a III. zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 8. 4. 2025 č. j. , spisová značka, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.3. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud vyslovil tyto závěry: Ačkoliv se jednalo o tvrzený výkon práce žalobce v , stát, , je dána pravomoc českých soudů (mezinárodní příslušnost) k rozhodnutí věci ve smyslu čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (nařízení Brusel I. bis), a právní vztah se podle § 8 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 (nařízení Řím I.) řídí českým právem. Pracovní smlouva uzavřená mezi účastníky je pro nedostatek ujednání o místu výkonu práce neplatná a vztah účastníků je třeba posoudit jako faktický pracovní poměr, z něhož má zaměstnanec v zásadě stejné nároky jako zaměstnanec v platném pracovním poměru; zejména mu přísluší mzda za vykonanou práci (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2034/2019). S ohledem na tvrzenou práci v , stát, je třeba aplikovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, podle nichž jsou členské státy povinny zajistit, aby bez ohledu na rozhodné právo pro pracovní poměr zaručil zaměstnavatel tzv. vyslaným pracovníkům takové pracovní podmínky, které jsou stanoveny ve členském státu, kde je práce vykonávána. Pro oblast vysílání řidičů v silniční dopravě pak směrnice 2020/1057 upravila, že řidič provádějící kabotáž, jak je vymezena v nařízení (ES) č. 1072/2009 a (ES) č. 1073/2009 (tj. vnitrostátní přeprava pro cizí potřebu prováděná dočasně na území členského státu podnikatelem v silniční dopravě usazeným v jiném členském státě), je vyslaným pracovníkem podle směrnice 96/71/ES. Naopak za vyslaného pracovníka se nepovažuje řidič vykonávající jízdu bez nákladu, resp. s nákladem z místa usazení (místo sídla podnikatele) do místa první nakládky (vykládky) v jiném členském státě a jízda bez nákladu, resp. s nákladem z jiného státu zpět do místa usazení, neboť se jedná o tzv. dvoustrannou přepravu, na níž se pravidla pro vyslaného pracovníka nevztahují (článek 1 bod 3 směrnice 2020/1057) (k tomu srov. materiál Evropské komise, generálního ředitelství pro mobilitu a dopravu C.1 – Silniční doprava nazvaný Otázky a odpovědi o vysílání řidičů podle směrnice (EU) 2020/1057 v souvislosti s přepravou zboží). Pokud jde o vyslaného pracovníka ve smyslu shora uvedených směrnic pak v případě práce vykonávané v , stát, má takový pracovník právo na minimální mzdu ve výši 12 eur za hodinu (§ 1 odst. 2 Zákona o minimální mzdě ze dne 11. 8. 2014 – BGBl. 1 S 1348, který byl naposledy změněn článkem 2 zákona ze dne 28. 6. 2023 BGBl. 2023 I. č.172, a § 2 odst. 1 Zákona o vysílání pracovníků ze dne 20. 4. 2009 BGB. I s. 799). Pro případ řešený v této věci s ohledem na skutkové vymezení žaloby lze žalobce považovat za vyslaného pracovníka, pokud vykonával přepravu zboží (nakládku a vykládku) mezi dvěma místy v , stát, . Pokud však jel z České republiky do , stát, do místa první nakládky, resp. pokud se po poslední vykládce zboží v , stát, vracel z , stát, do České republiky, pak se již o vyslaného pracovníka nejedná. Podle uvedených pravidel by žalobci náležela mzda sjednaná v (neplatné) pracovní smlouvě s tím, že hodinová mzda za práci jím vykonanou jako vyslaným pracovníkem v , stát, nemůže být nižší, než je minimální hodinová mzda v , stát, .4. Dále odvolací soud vyslovil, že je povinností žalobce tvrdit a prokázat, že v rozhodné době odpracoval celou, případně konkrétně uvedenou část sjednané pracovní doby (40 hodin týdně) jako tzv. vyslaný pracovník, neboť právě a jen za hodiny odpracované při provádění kabotáže v , stát, náležela žalobci hodinová mzda 12 eur (cca 288 Kč), zatímco za ostatní odpracované hodiny náležela žalobci hodinová mzda podle (neplatné) smlouvy, tj. 143,74 Kč (vycházeje ze sjednané mzdy 25.000 Kč). Obdobně se odvolací soud vyslovil k požadavku stravného, že je povinností žalobce prokázat, že skutečně strávil na pracovní cestě v , stát, tvrzených 118 dnů, za které požadoval 45 euro/den. K rozsahu tvrzených odpracovaných hodin 40 hodin týdně odvolací soud poukázal na to, že jestliže žalovaná netvrdila a neprokázala vedení evidence pracovní doby, je třeba vycházet z toho, že žalobce v rozhodné době u žalované odpracoval 40 hodin týdně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3989/2011).5. V dalším řízení soud prvního stupně na základě žalobcem doplněných tvrzení a důkazů učinil skutkový závěr, že účastníci uzavřeli 1. 11. 2022 pracovní smlouvu se dnem nástupu 1. 11. 2022 a se sjednaným druhem práce řidiče s tím, že místo výkonu práce nebylo uvedeno, týdenní pracovní doba byla sjednána 40 hodin týdně a mzda 25.000 Kč. Žalobce dal žalované výpověď z pracovního poměru 11. 4. 2023. Žalobce odpracoval v , stát, v listopadu 2022 18 dnů, v prosinci 2022 15 dnů, v únoru 2023 17 dnů, v březnu 2023 23 dnů a v dubnu 2023 2 dny.6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil § 34 zák. č. 262/2006 Sb. (dále zákoník práce) a vyslovil, že pracovní smlouva je neplatná, neboť účastníci v ní neuvedli místo výkonu práce. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2287/2002 dovodil, že vztah mezi účastníky je třeba posuzovat jako tzv. faktický pracovní poměr s tím, že vypořádání tohoto poměru se řídí pracovněprávními předpisy. Při stanovení výše mzdy za práci provedenou v , stát, vycházel soud prvního stupně ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ve spojení se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1057, podle níž lze žalobce považovat za vyslaného pracovníka, a žalobci tak přísluší mzda stanovená v , stát, ve výši 12 eur/hodinu. Za prokázané dny odpracované v , stát, (75 dnů) soud prvního stupně vycházel z hodinové odměny 12 eur, za zbývající dny (v listopadu 2022 4 dny, v prosinci 2022 5 dnů, v únoru 2023 3 dny) vycházel z hodinové mzdy 143,74 Kč podle ujednání v (neplatné) pracovní smlouvě. Dále podle soudu prvního stupně žalobci náleží stravné ve výši 45 eur/den za uvedených 75 dnů, přičemž vždy provedl převod eur na Kč podle kursu 24 Kč/euro. Žalobci tak náleží podle soudu prvního stupně za listopad 2022 mzda 46.071,60 Kč a stravné 19.440 Kč, za prosinec 2022 mzda 40.309,60 Kč a stravné 16.200 Kč, za únor 2023 mzda 42.617,76 Kč a stravné 19.360 Kč, za březen 2023 mzda 52.992 Kč a stravné 24.740 Kč, za duben 2023 mzda 4.608 Kč a stravné 2.160 Kč, celkem 267.599,04 Kč. Protože žalovaná žalobci vyplatila mzdu 117.110 Kč, zbývá k doplacení 150.489,04 Kč. Tuto částku soud prvního stupně žalobci přiznal, co do zbývající částky 65.541,12 Kč žalobu zamítl. Dále žalobci přiznal poměrnou část nákladů řízení podle jeho poměrného úspěchu v řízení.7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, jímž napadla výroky I. a III. Namítla, že mezi účastníky nebyl platně uzavřen pracovní poměr, tedy závěr soudu prvního stupně o platném uzavření pracovní smlouvy není správný. Pracovní smlouva je neplatná pro absenci dohody ohledně místa výkonu práce, je tak absurdní požadavek žalobce na náhradu mzdy za práci v cizině jako vyslaný pracovník. Mezi účastníky nevznikl ani faktický pracovní poměr a žaloba měla být zcela zamítnuta. I v případě prokázaného pracovněprávního poměru, resp. faktického pracovní poměru, žalobce neprokázal, že v rozhodném období odpracoval pro žalobce potřebnou pracovní dobu, tj. 40 hodin týdne. Nebyl ani prokázán počet dnů, za které by mu náleželo stravné. Rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť není zřejmé, jaké úvahy a jaké konkrétní důkazy vedly soud k přiznání té které konkrétní částky za údajné dny strávené v práci na pozici vyslaného pracovníka. I v případě úspěchu žalobce ve sporu by mělo být rozho