5 C 228/2020-19 — Okresní soud Brno-Venkov

1. Žalobou ze dne 28. 5. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 15 900 Kč s 9,75% úrokem z prodlení od 30. 3. 2019 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný uzavřel s žalobcem dne 2. 2. 2018 smlouvu o úvěru, téhož dne žalovaný převzal hotovost ve výši 18 000 Kč, což stvrdil svým podpisem pod smlouvou. Žalobci se žalovaný zavázal vrátit částku 18.000 Kč a zaplatit mu částku 13 860 Kč představující kapitalizovaný úrok, celkem se tedy žalovaný zavázal žalobci uhradit 31 860 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši 531 Kč. Žalobce tvrdil, že prvá splátka měla být uhrazena 9. 2. 2018 a další splátka vždy do sedmého dne od splátky předchozí. Pro případ prodlení s plněním či v případě neplnění, se stal zbylý dluh dle smluvních podmínek včetně příslušenství splatným, a to v termínu splatnosti nejbližší týdenní splátky. Žalobce uvedl, že žalovaný splátky hradil nepravidelně, dle doložené platební historie uhradil ke dni podání žaloby pouze 15 960 Kč Částku uhrazenou žalovaným vydělil týdenní splátkou a vypočetl, že pokud by splácel žalovaný uvedenou částku v předepsaných splátkách, splatnost pohledávky žalobce by nastala k 29. 3. 2019, prodlení žalovaného ke dni 30. 3. 2019. Žalobce tvrdil, že zaslal žalovanému před žalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. 2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, který byl následně usnesením zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, v průběhu řízení zůstal zcela pasivní. Veškeré písemnosti byly žalovanému doručeny dle § 49 odst. 4 o. s. ř., doručovány byly na adresu evidovanou v Centrální evidenci obyvatel jako trvalý pobyt žalovaného. Žaloba, včetně procesního poučení a předvolání k jednání, tak byly žalovanému doručeny dne 3. 12. 2020 Lhůta k přípravě jednání zůstala žalovanému zachována. 3. Žalobce svou neúčast u ústního jednání omluvil, souhlasil s projednáním věci v jeho nepřítomnosti. Dne 11. 1. 2021 soud věc projednal a rozhodl dle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Tvrzení žalobce o zapůjčení částky 18.000 Kč soud vzal za prokázané ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou uzavřel žalobce s žalovaným 2. 2. 2018 Smlouva prokazuje, že žalobce zapůjčil žalovanému částku 18.000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobci kromě jistiny ve výši 18.000 Kč, rovněž úrok ve výši 6 300 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru 3 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výš 3 960 Kč, celkem 31 860 Kč, a to v 60 týdenních splátkách ve výši 531 Kč. Prvá splátka měla být uhrazena 9. 2. 2018, každá další splátka vždy ve lhůtě sedmi dnů od data splatnosti předchozí splátky s tím, že celá půjčka měla být uhrazena nejpozději do 29. 3. 2019. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru, z nichž vyplývá rovněž RPSN půjčky poskytnuté žalobcem žalovanému ve výši 195,34 %. Výpůjční úroková sazba dle smlouvy činila 66 % ročně. Pro případ prodlení s úhradou splátek se žalovaný zavázal uhradit žalobci účelně vynaložené náklady, smluvní pokutu a úrok z prodlení ve výši zákonné. Žalovaný prohlásil, že jej žalobce řádně informoval a poskytl mu náležitá vysvětlení k úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda smlouva odpovídá jeho potřebám. Žalobci poskytl úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. V prohlášení ze dne 2. 2. 2018 o výši závazku žalovaný neuvedl žádné závazky. 5. Z předložených listin soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: 6. Žalobce uzavřel s žalovaným 2. 2. 2018 smlouvu o úvěru, která měla být sjednána jako smlouva o spotřebitelském úvěru, téhož dne poskytl žalovanému v hotovosti částku ve výši 18.000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit žalobci v 60 splátkách ve výši 531 Kč spolu s úrokem ve výši 6 300 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 3 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 3 960 Kč, celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobci související náklady ve výši 13 860 Kč. Prvá splátka měla být uhrazena 9. 2. 2018, poslední splátka dne 29. 3. 2019. V evidenční kartě bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, bydlí v nájmu, vzdělání má středoškolské, jeho čistý měsíční příjem činí 30 140 Kč, nájemné hradí ve výši 4 000 Kč, za energie měsíčně vydá 2 000 Kč, výdaje na úvěry činí 2 500 Kč, jiné výdaje 6 200 Kč, disponibilní zůstatek byl uveden ve výši 12 340 Kč. Věřiteli měly být rovněž předloženy výpisy z bankovního účtu klienta a nájemní smlouva. Z informací o smlouvě soud zjistil, že žalovaný žalobci uhradil částku 15 960 Kč, splátky hradil nepravidelně v průběhu roku 2018. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě nedoplatku z úvěru [číslo] dopisem odeslaným 28. 1. 2020 ve lhůtě 7 dnů od doručení. 7. Dle ustanovení § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli věřitelem. Dle § 86 odst. 1 tohoto zákona poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 citovaného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 9. Dle ustanovení § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. V řízení bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovaným uzavřít smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda smlouva o zápůjčce byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými a spolehlivými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a e