16 C 11/2021-35 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši 5 259,30 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne [datum], na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 3 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dluží jistinu úvěru a poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 259,30 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou této částky od 29. 4. 2019, požadovala žalobkyně od tohoto data zaplacení zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložených důkazů učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo], a žalovaným byla dne [datum] pod č. [anonymizováno] elektronickými prostředky na dálku uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž byl žalovanému poskytnut dne úvěr ve výši 3 000 Kč s tím, že žalovaný tuto částku uhradí do 28. 4. 2019 společně se 40% ročním úrokem do 28. 4. 2019 s poplatkem ve výši 2 259,30 Kč. Po přepočtení tohoto poplatku na roční úrokovou sazbu představuje tento úrok 1374% ročně. Výše roční procentní sazby nákladů úvěru představovala 13 713,70 %. Žalovaný částku 3 000 Kč společně s poplatkem do lhůty splatnosti neuhradil, čímž se dostal do prodlení. Pokud se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, žalobkyně uvedla, že byla ověřena původním věřitelem výpočtem mezi doložitelnými příjmy, kdy bylo přihlédnuto k minimálnímu životnímu minimu ve výši 3 410 Kč a dále byla osoba žalovaného lustrována na veřejně dostupných bankovních i nebankovních registrech. Žádné důkazy v tomto směru nebyly žalobkyní předloženy. 5. Aktivní legitimace žalobkyně ve věci byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [obec], a žalobkyní dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. 6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 7. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. 8. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 9. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 13. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně. Podepsaná smlouva představuje smlouvu formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že žalobkyní zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí fixní poplatek za poskytnutí úvěru, který však přepočtením na roční sazbu představuje úrok ve výši asi 1374 % ročně, nikoliv 40%, jak je uváděno ve smlouvě. Tato sazba výrazným způsobem překračuje obvyklou míru úroků u spotřebitelských úvěrů v nebankovním sektoru, která se pohybuje v rozmezí 25 % - 40 % ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírána stanovením úrokové sazby v poplatku za poskytnutí úvěru. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši poplatku považovat dle § 580 odst. 1 o. z. za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. 14. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatnou pouze část smlouvy o úvěru zahrnující ujednání o poplatku z úvěru nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008, v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o úvěru bylo vytvoření zisku v podobě sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Dle názoru soudu nelze pochybovat o tom, že bez sjednání poplatku za poskytnutí úvěru v dané výši by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku z poskytnutí prostředků jako úvěru. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze sjednání poplatku oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o poplatku, je pro jeho neoddělitelnost neplatné celé právní jednání, tedy celá smlouva o úvěru. 15. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval otázkou, zda uplatněný nárok či jeho část lze přiznat z jiného právního důvodu. V daném případě bylo prokázáno, že žalovanému byla fakticky předána částka 3 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru. Tímto se žalovanému dostalo bez právního důvodu plnění představující bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Jelikož žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, výše bezdůvodného obohacení představuje poskytnutou částku. 16. S přihlédnutím k tomuto závěru soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 3 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 29. 4. 2019 do zaplacení, neboť žalovaný byl od tohoto data v prodlení s úhradou této částky. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). 17. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároku, který nebyl důvodný vzhledem k dovození neplatnosti smlouvy o úvěru. Jednalo se o částku 2 259,30 Kč představující poplatek za poskytnutí úvěru. 18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná a neúspěšná do srovnatelného rozsahu uplatněného nároku a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Za této situace soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. 19. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř.