12 C 117/2021-26 — Okresní soud v Bruntále

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu došlým Okresnímu soudu v Bruntále dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2.300 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) občanského soudního řádu (např. usnesení Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10). Zásilky soudu si žalovaný v místě trvalého pobytu nepřevzal. 3. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 občanského soudního řádu, soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil. 4. Žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť pohledávka za žalovanou byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], [IČO], jako původním věřitelem a postupitelem, a společností [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako postupníkem a novým věřitelem, postoupena na žalobkyni. 5. Rozhodnutí obsahuje zkrácené odůvodnění ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (odvolání není přípustné dle ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu). 6. Okresní soud v Bruntále učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 2.300 Kč, který měl být splacen nejpozději dne [datum]. Žalobkyně v žalobě popsala proces uzavírání smlouvy, kdy původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně svého telefonního čísla a emailové adresy, čímž zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný poté odsouhlasil znění úvěrové smlouvy, což bylo podmiňujícím krokem pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele, a následně zaslala původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaný návrh smlouvy akceptoval a původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne [datum]. K uživatelskému účtu měl pomocí vlastního hesla přístup jen žalovaný. Úvěr byl převeden na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet]. Věřitel identifikoval platbu úvěru uvedením variabilního symbolu [číslo], tedy rodným číslem žalovaného. Žalovaný úvěr k datu splatnosti neuhradil, k úhradě nedošlo ani přes opakované upomínky a předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem [datum]. Žalobkyně nárokuje jistinu pohledávky v částce 2.300 Kč. 7. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel zejména lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, k čemuž žalovaný dal uzavřením smlouvy souhlas podle čl. 7.13. a 7.14. všeobecných obchodních podmínek. Odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru podle čl. 3 .1.5 všeobecných obchodních podmínek žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem a podle čl. 3.1.6 potvrdil, že je schopna zápůjčku splatit a že řádně zvážil své možnosti. V případě, že měl pochybnosti o svých možnostech zápůjčku splatit, byl povinen kontaktovat původního věřitele. Na základě této lustrace a prohlášení žalovaného původní věřitel nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. 8. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následující občanského zákoníku, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky ve výši 2.300 Kč a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit. Žalovaný však porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči věřiteli nehradil řádně, za dobu trvání závazkového vztahu neuhradil ničeho. 13. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. V tomto směru se soud opírá zejména o aktuální Rozsudek Soudního dvora C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, jakož i o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, který se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak přistupuje ke zkoumání platnosti smlouvy z úřední povinnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449