16 C 163/2022-30 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši 3 319,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 11. [číslo] do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec a číslo], a žalovanou dne [datum] pod č. [anonymizováno], na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 000 Kč, které měla uhradit společně s poplatkem ve výši 1 319,40 Kč do [datum]. Žalovaná dlužnou částku neuhradila. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky. 3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. 4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. 5. Z předložených listinných důkazů učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru pod č. [anonymizováno], na základě níž byla žalované poskytnuta částka 2 000 Kč s tím, že tuto částku vrátí do 14 dnů, konkrétně dne [datum], společně s poplatkem ve výši 1 319,40 Kč. Po přepočtení poplatku na roční úrokovou sazbu představuje úrok ve výši 1720 % ročně. Žalovaná ve lhůtě splatnosti částku neuhradila, čímž se dostala do prodlení. Žalovaná byla před podáním žaloby písemně vyzvána k zaplacení dlužné částky, avšak na výzvu nereagovala a dlužnou částku neuhradila. 6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 7. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. 8. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 9. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 15. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně. Podepsaná smlouva představuje smlouvu formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že žalobkyní zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí fixní částku poplatku za poskytnutí úvěru, který má charakter úroku z úvěru a přepočtem na roční sazbu představuje úrok ve výši asi 1720% ročně. Tato sazba výrazným způsobem překračuje obvyklou míru úroků u spotřebitelských úvěrů v nebankovním sektoru, která se pohybuje v rozmezí 25 % - 40 % ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírání stanovením úrokové sazby ve fixní částce. Soud má za to, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého jednání, které má zjevně cíl vyvolat ve spotřebiteli dojem sjednání nízké úrokové sazby jejím uvedením ve fixní sazbě, ačkoliv v typově srovnatelných závazcích jsou uváděny úrokové sazby v ročním intervalu. V tomto směru lze odkázat na § 6 o. z., kdy každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Rovněž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši úroku z úvěru považovat dle § 580 odst. 1 o. z. za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. 16. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatnou pouze část smlouvy o úvěru zahrnující ujednání o úroku z úvěru nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 436/05 ze dne [datum], v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o úvěru bylo vytvoření zisku v podobě kapitalizovaného úroku z úvěru. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Dle názoru soudu nelze pochybovat o tom, že bez sjednání úroku v dané výši by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku z poskytnutí prostředků jako úvěru. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze sjednání úroku oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, je pro jeho neoddělitelnost neplatné celé právní jednání, tedy celá smlouva o úvěru. 17. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval otázkou, zda uplatněný nárok či jeho část lze přiznat z jiného právního důvodu. V daném případě bylo prokázáno, že žalované byla fakticky poskytnuta částka 2 000 Kč, a to na základě neplatné smlouvy o úvěru. Tímto se žalované dostalo bez právního důvodu plnění představující bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna žalobkyni vydat. Jelikož žalovaná žalobkyni ničeho neuhradila, představuje výše bezdůvodného obohacení částku 2 000 Kč. S přihlédnutím k tomuto závěru soud zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 2 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, neboť žalovaná byla od tohoto data v prodlení s úhradou této částky. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 a § 1970 o. z., přičemž výše úrokové sazby je upravena v nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 18. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároku, který nebyl důvodný vzhledem k dovození neplatnosti smlouvy o úvěru. Jednalo se o částku 1 319,40 Kč s příslušenstvím představující poplatek za poskytnutí úvěru. 19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná do 60 % uplatněného nároku, neúspěšná do 40 % z uplatněného nároku, náleží jí tedy náklady řízení ve výši 20 % (60 % - 40%). Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/19