16 C 64/2022-28 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky ve výši 6 200 Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mez právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec], a žalovaným dne [datum], na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný měl do [datum] uhradit celkem částku 6 200 Kč. Jelikož se žalovaný dostal od [datum] do prodlení s úhradou této částky, požadovala žalobkyně zaplacení zákonného úroku prodlení až do zaplacení celého dluhu. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové a právní námitky. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů. 4. Z předložených listinných důkazů učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, že mezi společností [právnická osoba], [obec], a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal tuto částku vrátit do [datum], tedy do 30 dnů, společně s poplatkem ve výši 1 200 Kč, což přepočtením na roční úrokovou sazbu představuje sjednaný úrok ve výši asi 292 % ročně. Žalovaný na dlužnou částku nic uhradil, ačkoliv byl před podáním žaloby písemně vyzván k zaplacení dluhu. 5. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. 6. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. 7. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. 8. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. 9. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 12. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 13. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 15. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovaného za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že žalobkyní zvolená forma smlouvy je zavádějící v tom směru, že uvádí fixní částku úroku, která však přepočtena na roční sazbu představuje úrok ve výši minimálně 292 % ročně. Tato sazba výrazným způsobem překračuje obvyklou míru úroků u spotřebitelských úvěrů v nebankovním sektoru, která se pohybuje v rozmezí 25 % - 40 % ročně, přičemž výše sjednaného úroku z úvěru nemůže být zastírání stanovením úrokové sazby ve fixní částce. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o výši úroku z úvěru považovat dle § 580 odst. 1 o. z. za neplatné, neboť je v rozporu s dobrými mravy. 16. Soud se dále zabýval otázkou, zda s přihlédnutím k § 576 o. z., je neplatná pouze část smlouvy o úvěru zahrnující ujednání o úroku z úvěru nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru soud odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne [datum], v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem uzavření smlouvy o úvěru bylo vytvoření zisku v podobě kapitalizovaného úroku z úvěru. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze ji od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Dle názoru soudu nelze pochybovat o tom, že bez sjednání úroku v dané výši by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku z poskytnutí prostředků jako úvěru. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze sjednání úroku oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o úroku, je pro jeho neoddělitelnost neplatné celé právní jednání, tedy celá smlouva o úvěru. 17. Vzhledem k výše uvedenému se soud zabýval otázkou, zda uplatněný nárok či jeho část lze přiznat z jiného právního důvodu. V daném případě bylo prokázáno, že žalovanému byla fakticky předána částka 5 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru. Tímto se žalovanému dostalo bez právního důvodu plnění představující bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat. Jelikož žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, výše bezdůvodného obohacení představuje poskytnutou částku. 18. S přihlédnutím k tomuto závěru soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 5 000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, neboť žalovaný byl minimálně od tohoto data v prodlení s úhradou této částky. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Do zbývající částky ve výši 1 200 Kč s příslušenstvím byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta. 19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně byla úspěšná do 81% uplatněného nároku, neúspěšná do 19% z uplatněného nároku, náleží jí tedy náklady řízení ve výši 62% (81% - 19%). Náklady řízení byly tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 400 Kč, odměnou za právní zastoupení stanovenou dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobkyně učinil 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby a výzva před podáním žaloby), odměna tedy činí 600Kč. Ke každému úkonu právní služby byl žalobci přiznán režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) cit. vyhlášky. Jelikož zástupce žalobkyně osvědčil před soudem, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla jí z odměny a režijních paušálů přiznána 21% DPH ve výši 189 Kč Náklady řízení představují celkem 1 489 Kč, 62% z této částky činí 923 Kč. 20. K aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění soud doplňuje, že dle jeho závěru