8 C 237/2023-28 — Okresní soud v Bruntále

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 25.453,95 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . (dále jako právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným dne , datum, . Žalobkyně požadovala neuhrazenou jistinu 11.206,12 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 1.004,88 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 5.050,94 Kč, administrativní poplatek ve výši 1.035,10 Kč, poplatek za inkaso v místě bydliště ve výši 2.004,96 Kč, smluvní pokutu ve výši 5.151,95 Kč, úrok ve výši 820,93 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 652,99 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. K projednání věci samé soud nenařizoval podle § 115a občanského soudního řádu jednání, neboť věc lze rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů a oba účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že dne , datum, došlo mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Byl sjednán pevný úrok ve výši 1.155 Kč, dále úhrada za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 5.880 Kč, poplatek za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.107 Kč a poplatek za umožnění platit splátky v , Anonymizováno, přímo v místě bydliště žalovaného ve výši 2.160 Kč. Byl sjednán úrok ve výši 15 % ročně. Dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný při podpisu smlouvy obdržel peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč v hotovosti (smlouva o úvěru). Žalovaný na daný případ uhradil celkem 2.000 Kč (tvrzení žalobkyně). Aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala žalobkyně předloženou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, , včetně oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2022.5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovanou jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).8. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu a tvrzení v podání ze dne 10. 1. 2024, co se týká posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr, a uvedla, že její právní předchůdce tuto povinnost splnil, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a, Anonymizováno, získaných od žalovaného a jejich ověřením doklady vyžádanými od žalovaného a nahlédnutím do veřejných registrů, když získané informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne , datum, . Do žádosti žalovaný uvedl, že je v invalidním důchodu, že výše jeho měsíčních příjmů činí celkem 10.611 Kč a výše měsíčních výdajů činí 3.853 Kč. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že bydlí u dcery a nemá vyživovací povinnost vůči dalším osobám (viz žádost o úvěr z 18. 8. 2021).9. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení žalobkyně. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr není možno odvodit pouze na základě zjištění o pravidelných příjmech podávajících se pouze z tvrzení žadatele o úvěr a z dalších informacích získaných pouze od žadatele o úvěr a zřejmě ověřením žadatele ve veřejných registrech. Je tak zřejmé, že poskytovatel úvěru nedostatečně zkoumal a vůbec neprověřil otázku příjmů a výdajů žalovaného a tím nesplnil nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že zřejmě byla provedena lustrace žalovaného ve veřejných registrech, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl veden, neznamená to automaticky, že byl schopen poskytnutý úvěr splácet.10. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). , Anonymizováno, . 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně