6 C 95/2022-45 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 31. 1. 2022, ve znění doplnění ze dne 28. 9. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 6.531,26 Kč představující dlužnou jistinu. Dále žalobce požadoval kapitalizované úroky ve výši 834,62 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 336,27 Kč, úroky ve výši 19,98 % ročně z částky 6.531,26 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6.531,26 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení. Návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce - společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou byla dne 1. 6. 2014, po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované, uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč. V souvislosti se zápůjčkou se žalovaná zavázala zaplatit i úroky ve výši 1.533 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2.280 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.220 Kč. Poskytnutou zápůjčku včetně poplatků se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti během 60 týdenních splátek po 368 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 26. 7. 2015. Žalovaná uhradila celkem částku 9.821,81 Kč, kdy část plateb byla započtena na částečnou úhradu příslušenství a část na jistinu. Žalobce se stal věřitelem pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne ze dne 15. 5. 2017. Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno dopisem. Žalovaná se k žalobě nikterak nevyjádřila. Žalovaná se k jednání nařízenému na den 10. 11. 2022 nedostavila, a to bez jakékoliv omluvy či žádosti o odročení. Předvolání k jednání bylo žalované doručeno dne 9. 9. 2022, a to postupem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). K jednání soudu se po předchozí omluvě nedostavil žalobce ani jeho právní zástupce, a soud proto na základě § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků řízení. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Smlouvou o zápůjčce [číslo] má soud za prokázané, že tato byla uzavřena mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou dne 1. 6. 2014. Předmětem byl závazek uvedené společnosti poskytnout žalované zápůjčku ve výši 12.000 Kč a závazek žalované půjčenou finanční částku spolu se souhrnným poplatkem zahrnující úroky ve výši 1.533 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2.280 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.220 Kč, právnímu předchůdci žalobce vrátit, a to v hotovosti během 59 týdenních splátek po 368 Kč a poslední splátka měla být ve výši 321 Kč, když první splátku byla povinna zaplatit 7. den od data uzavření smlouvy a každou následující týdenní splátku vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období, a to vždy do rukou oprávněné osoby právního předchůdce žalobce. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Ze zákaznické karty ze dne 1. 6. 2014 vyplývá, že právní předchůdce žalobce od žalované zjistil, že žalovaná již k uvedenému dni měla zápůjčku u stejné společnosti. V té době žalovaná bydlela v podnájmu a její příjem byl ve výši 21.600 Kč. Dále byly uvedeny další, blíže nespecifikované příjmy, ve výši 15.000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalované činily částku 10.928 Kč, z čehož 3.500 Kč bylo na nájem, 700 Kč na telefon, 1.728 Kč na jiné splátky a 5.000 Kč na výdaje domácnosti. Na základě uvedených skutečností, které byly, dle údajů v zákaznické kartě, ověřeny z občanského průkazu, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy, dospěl právní předchůdce žalobce k závěru, že žalovaná je schopna poskytnutou zápůjčku splácet. Z výzvy k plnění ze dne 18. 7. 2018, ve spojení s příslušným podacím lístek, má soud za prokázané, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovanou k úhradě dlužné částky. Hmotně právně soud posoudil nárok žalobce podle ust. § 2390 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy jako nárok na vrácení poskytnuté zápůjčky, dále podle § 75, § 86 odst. 1, 2 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), podle § 580 odst. 1 o. z., § 586 odst. 1 o. z., § 588 o. z., § 2993 o. z. a § 1970 o. z. Současně soud, ve vztahu k řádnému splnění povinnosti zkoumat schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku, vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, přičemž dospěl k závěru, že předmětná smlouva o zápůjčce je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu, když žalobce poskytl žalované zápůjčku, i přestože řádně nesplnil povinnost k posouzení její úvěruschopnosti vyplývající z § 86 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při níž byl povinen počínat si s odbornou péčí (§ 75), zejména z hledisek uvedených v ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Z neplatné smlouvy o úvěru nemohou žalobci náležet žádné úroky z úvěru ani další smluvní nároky a od nich se odvíjející úrok z prodlení. Plnění z neplatné smlouvy jako neplatného právního jednání je za splnění předpokladů uvedených v § 2991 odst. 1 o. z. přijetím plnění z bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 o. z.), které je obohacený povinen ochuzenému vydat. S ohledem na vše shora uvedené, shledal soud nárok žalobce důvodný pouze co do částky 2.178,19 Kč (12.000 Kč – 9.821,81 Kč), představující dosud neuhrazené poskytnuté finanční prostředky. Soud žalobci nepřiznal ani zákonné úroky z prodlení, a to v návaznosti na § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěr Nejvyššího soudu přijatý v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ze kterého vyplývá, že žalovaná se může, v případě nezaplacení jistiny, dostat do prodlení v nové době splatnosti, kterou určil soud ve výroku II. tohoto rozsudku, v tomto případě tedy po uplynutí tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přepočítal poměr úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci, kdy žalobce uplatnil žalobou nárok ve výši 6.531,26 Kč a byl úspěšný co do částky 2.178,19 Kč (33 %). Žalovaná, která byla v řízení úspěšnější, by měla právo na poměrnou část nákladů řízení, žalované však žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.