4 C 61/2022-61 — Okresní soud v Břeclavi

1. Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 12. 5. 2022, ve znění doplnění ze dne 8. 12. 2022, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci celkem částku 63.970,06 Kč, která je tvořena dlužnou jistinou ve výši 62.262,39 Kč a dlužným úrokem ve výši 1.707,67 Kč. Žalobce dále požadoval kapitalizovaný úrok ve výši 3.320,29 Kč, úrok ve výši 23,99 % ročně z částky 62.262,39 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 62.262,39 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO], a žalovaným byla dne 21. 11. 2019 uzavřena smlouva o vydání kreditní karty [číslo] s úvěrovým rámcem do výše 73.000 Kč. Žalovaný čerpal úvěr prostřednictvím kreditní karty v celkové výši 62.262,39 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný čerpané prostředky řádně nesplácel, a proto došlo k zesplatnění úvěru ke dni 18. 6. 2021. K otázce posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobce uvedl, že byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databází, zejména bankovní a nebankovní registr, insolvenční rejstřík. Žalobce se stal věřitelem shora uvedené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2021. Žalovanému bylo oznámení o postoupení pohledávky písemně oznámeno. 2. Opatrovník žalovaného uplatněný nárok neuznal, neboť má za to, že předmětná smlouva je neplatná, když nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. 3. K jednání soudu dne 10. 1. 2023 se dostavil řádně a včas předvolaný právní zástupce žalobce i opatrovník žalovaného. Oba setrvali na svých vyjádřeních. 4. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. 5. Z listiny označené jako Návrh na uzavření Smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] (dále jen„ smlouva“) vyplývá, že žalovaný, coby žadatel, požádal dne 21. 11. 2019 [právnická osoba] (dále jen„ banka“) o vydání kreditní karty s úvěrovým limitem 73.000 Kč a banka návrh téhož dne přijala. Mezi účastníky byla sjednána zápůjční úroková sazba 23,99 % ročně. Dle obsahu smlouvy měly být žalovanému peněžní prostředky ve výši 73.000 Kč poskytnuty v plné výši okamžitě, a to na dobu jednoho roku. Součástí smlouvy byl i splátkový kalendář. Žalovaný v listině uvedl, že jeho měsíční příjem je ve výši 35.000 Kč, co se týče výdajů neuvedl ničeho. 6. Ze sdělení banky ohledně způsobu posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že banka vycházela z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 21. 11. 2019, z informací v interních a externích databází zejména z bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a databáze MVČR. Při hodnocení porovnávali příjem žalovaného a jeho výdaje odhadnuté na základě dat z ČSÚ. Současně ze sdělení vyplynulo, že banka zjistila, že žalovaný měl v době žádosti další závazky, ale kapacita splácet byla pořád dostatečná. 7. Výpisem z účtu ke kreditní kartě má soud za prokázanou výši žalovaným zaplacené částky a výši dlužné částky. 8. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2021 a oznámením o postoupení pohledávky má soud za prokázané, že žalobce se stal věřitelem předmětné pohledávky. 9. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 4. 1. 2022 vyplývá, že žalobce před podáním žaloby vyzýval žalovaného k zaplacení dlužné částky. 10. Z ostatních soudem provedených důkazů nevyplynulo již nic významného pro posouzení věci. 11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 12. Důvodová zpráva k § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), stanoví požadavek, aby poskytovatel a zprostředkovatel vykonával svou činnost s odbornou péčí. Veškeré jednání osob podnikajících na finančním trhu by mělo být založeno na zásadě odborné péče jakožto souhrnu profesionálních standardů (zásad lege artis), které vyplývají z obecné právní úpravy (§ 5 o. z.) Zásada jednání s odbornou péčí musí být dodržena vždy, aby určité jednání poskytovatele nebo zprostředkovatele mohlo být shledáno jako konformní s požadavky zákona. 13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinném od 1. 12. 2016), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Dle odstavce druhého téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 15. Podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). Podle důvodové zprávy k § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Budoucí změny, které jsou již věřiteli známy, je však nutno vzít při posouzení v úvahu (např. když se spotřebitel již nachází ve výpovědní lhůtě z pracovního poměru). Nejde však přitom o získání stoprocentní jistoty, že úvěr bude v budoucnu splacen, neboť není např. možno s jistotou vyloučit, že spotřebitel obdrží výpověď z pracovního poměru či dlouhodobě onemocní. 16. Podle důvodové zprávy k § 87 zákona o spot