Žalobce se domáhal zaplacení částky 51.146,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 51.146,12 Kč od 20. 8. 2025 do zaplacení. Nárok na zaplacení uvedených částek má vyplývat ze smlouvy o revolvingovém úvěru, kterou se žalovaným dne , datum, uzavřel předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , se sídlem , adresa, (dále jen „předchůdce žalobce“) (dále jen „Úvěrová smlouva“). Žalovaný nehradil ve smlouvě ujednané splátky úvěru řádně a včas. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným postoupením.2. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet, konkrétně výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4.860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB.3. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu soudu nevyjádřil.4. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.5. Z listiny označené jako „, právnická osoba, . - ÚVĚROVÁ SMLOUVA VZTAHUJÍCÍ SE NA KLIENTY S TRVALÝM BYDLIŠTĚM V ČESKÉ REPUBLICE UZAVŘENÁ S KLIENTEM DNE , datum, “ soud zjistil, že předchůdce žalobce se žalovaným dne , datum, tuto smlouvu uzavřel. Předmětem smlouvy byl závazek předchůdce žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 35.000 Kč a závazek žalovaného úvěr splácet.6. Z listiny označené jako „Proof of payment“ soud zjistil, že předchůdce žalobce dne , datum, zaslal na účet č. IBAN , IBAN, (, č. účtu, ) částku 35.000 Kč. Ze sdělení , Anonymizováno, soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl toho času žalovaný.7. Z transakční historie úvěru soud zjistil, že žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil celkem částku 5.099,55 Kč.8. Ze snímku obrazovky aplikace sloužící k prověřování úvěruschopnosti klientů soud zjistil, že předchůdce žalobce do ní zanesl informace o žalovaném, mj. jeho příjmy a výdaje. Z tohoto záznamu o prověřování úvěruschopnosti neplyne nic o tom, že by předchůdce žalobce prověřil příjmy a výdaje žalovaného, jeho dosavadní závazky a jeho platební morálku.9. Z (rámcové) smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , dodatku k této smlouvě ze dne , datum, a ze seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci.10. Soud tedy na základě listinných důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel Úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 35.000 Kč. Žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 5.099,55 Kč. Před uzavřením smlouvy sice předchůdce žalobce formálně vzato provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného, z jím předložených listin však není patrné, zda informace o příjmech a výdajích získané od žalovaného nějakým způsobem ověřoval. Z předložených důkazů pak už vůbec nevyplývá, zda si předchůdce žalobce učinil nějakou představu o dosavadních závazcích žalovaného a způsobu, jakým žalovaný tyto závazky plnil. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů žalobce nereagoval. Žalobce prokázal, že mu jeho předchůdce postoupil pohledávku za žalovaným vyplývající z Úvěrové smlouvy.11. Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy.12. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.13. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Z. s. ú. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení z. s. ú. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i bod 26. preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 z. s. ú.16. Věřitel přitom nedostojí svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).17. Na podkladě právě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú. Předchůdce žalobce se sice formálně vzato úvěruschopností žalovaného zabýval, neprokázal však, že by ji posoudil důkladně a na základě spolehlivých informací, když soudu předložil pouze snímek obrazovky z interního systému, v němž jsou sice zachyceny příjmy a výdaje žalovaného, není však patrné, zda a jakým způsobem předchůdce žalobce pravdivost těchto údajů prověřil. Tvrzení, že předchůdce žalobce lustroval žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, soud za prokázaná nemá.18. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrová smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.19. Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, . proti , Anonymizováno, ). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.20. Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci, kterému byla pohledávka z Úvěrové smlouvy postoupena (ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú.21. Z důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné Úvěrové smlouvy částku 35.000 Kč, žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 5.099,55 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (jemuž byla pohledávka postoupena) částku 29.900,45 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).22. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.23. Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků, smluvních úroků či smluvních pokut. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jelikož procesní úspěch žalobce a žalovaného byl při přihlédnutí k příslušenství pohledávky přibližně stejný.