Žalobce se domáhal zaplacení:- částky 18.132,68 Kč (jistina úvěru 8.500 Kč a smluvní úrok 9.463,54 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru: 169,14 Kč) se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 8.669,14 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení- částky 169,25 Kč (smluvní pokuta podle článku VIII odst. 1 Úvěrové smlouvy za období od 27. 11. 2024 do 25. 2. 2025).Žalobu odůvodnil tak, že dne , datum, uzavřel se žalovaným Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (dále jen „Úvěrová smlouva“), na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši 8.500 Kč. Žalovaný nehradil ve smlouvě ujednané splátky úvěru řádně a včas, na splátkách úvěru dosud neuhradil ničeho.Žalobce uvedl, že před poskytnutím úvěru s odbornou péčí zkoumal schopnost žalovaného úvěr splácet. V rámci Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta je podrobně popsáno, jakým způsobem žalobce získal informace o schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr, v rámci Karty klienta jsou uvedeny konkrétní informace, ze kterých žalobce vycházel. Žalobce provedl lustraci žalovaného v registrech NRKI a ISIR, CEE, ISIR a v databázi neplatných dokladů MV ČR.Pokud by soud nárok žalobce na zaplacení dlužné částky z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru neměl za prokázaný, požaduje žalobce, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se k žalobě ani na výzvu soudu nevyjádřil.Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.Z dokumentů „SMLOUVA O REVOLVINGOVÉM SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU č. , hodnota, “ a „Autorizace ověření totožnosti“ soud zjistil, že účastníci řízení tuto smlouvu uzavřeli elektronicky dne , datum, . Předmětem smlouvy je mj. závazek žalobce poskytnout žalovanému úvěr až do výše 26.300 Kč a závazek žalovaného tento úvěr splácet.Z listiny označené jako „Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli (automatizovaný výpis z interního systému)“ soud zjistil, že žalobce dne , datum, zaslal na účet č. , č. účtu, částku 8.500 Kč. Ze sdělení , Anonymizováno, soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl toho času žalovaný.Jelikož žalovaný nevznesl žádnou procesní obranu, vyšel soud z tvrzení žalobce, že žalovaný dosud na splátkách úvěru neuhradil nic.Z Metodiky posuzování úvěruschopnosti soud zjistil, že tato obsahuje pouze obecné informace a nevypovídá nic o tom, jakým způsobem žalobce zkoumal úvěruschopnost žalovaného v případě konkrétní úvěrové smlouvy.Z Karty klienta soud zjistil, že žalobce při posuzování úvěruschopnosti žalovaného pracoval s „ověřenou výší čistého měsíčního příjmu“ , částka, . V kartě jsou uvedeny výdaje žalovaného následovně. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: , částka, , výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení: , částka, , další nezbytné výdaje: , částka, , ostatní zbytné výdaje: , Anonymizováno, . V dokumentu „Identifikované příjmy“ jsou zachyceny příjmy žalovaného, které odpovídají výši uvedené v Kartě klienta.Ohledně svých tvrzení, že lustroval žalovaného v různých databázích, žalobce žádné důkazy nepředložil, a to ani na výzvu soudu. Tato tvrzení tak soud za prokázané nemá, stejně jako nemá za prokázané, že by žalobce prověřoval výdaje žalovaného, strukturu jeho dosavadních závazků a jeho dosavadní platební morálku.Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy.Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.Z. s. ú. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení z. s. ú. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i bod 26. preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 z. s. ú.Věřitel přitom nedostojí svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).Na podkladě právě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že žalobce nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú. Žalobce se sice formálně vzato úvěruschopností žalovaného zabýval, nelze však říci, že by ji posoudil důkladně a na základě spolehlivých informací. Žalobce prověřil příjmy žalovaného (byť toto prokazuje jen vlastním prohlášením), neprokázal však, že by prověřil také jeho skutečné výdaje, jeho dosavadní závazky a způsob, jakým tyto závazky plnil. Na zkoumání platební morálky žalovaného se přitom měl žalobce zaměřit o to více, že žalovaný sám „přiznal“, že měsíčně vynakládá na půjčky částku , částka, .Soud tak dospěl k závěru, že žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrová smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, . proti , Anonymizováno, ). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú., což ostatně in eventum navrhoval sám žalobce.Z důkazů vyplynulo, že žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné Úvěrové smlouvy částku 8.500 Kč, žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil 0 Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 8.500 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků či smluvních úroků. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl úspěšný ani v rozsahu 50 % žalované částky, nárok na náhradu nákladů řízení tak nemá. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani on.