Žalobce se domáhal zaplacení částky 8.000 Kč (jistina úvěru) spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 36,5 % ročně z částky 8.000 Kč od 24. 4. 2025 do 28. 6. 2025, úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8.000 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení a na zaplacení částky 4.708 Kč [smluvní úrok – 120 Kč, poplatek za úvěr – 1.440 Kč, náklady spojené s prodlením, konkrétně jednorázový poplatek za prodlení dlužníka (bod 8.2.1. VOP) – 700 Kč, náklady za odeslané upomínky (bod 8.2.2. VOP) – 1.800 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 7.000 Kč od 30. 4. 2025 do 20. 7. 2025 – 648 Kč]. Nárok na zaplacení uvedených částek má vyplývat ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, (v návrhu je zjevná písařská chyba v čísle smlouvy), kterou se žalovaným dne 25. 3. 2025 uzavřel předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „předchůdce žalobce“) (dále jen „Úvěrová smlouva“). Žalovaný nehradil ve smlouvě ujednané splátky úvěru řádně a včas. Žalobce nabyl pohledávku za žalovaným postoupením.2. Žalobce uvedl, že jeho předchůdce před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného, a to na základě výpisu z bankovního účtu, z něhož byla ověřena pravidelnost a výše jeho příjmů. Z předložených údajů vyplynulo, že žalovaný disponuje stabilními příjmy a že výše sjednané splátky úvěru nepředstavovala nepřiměřené zatížení jeho rozpočtu. Pro případ, že soud posoudí Úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatnou, žalobce žádá, aby mu soud přiznal jistinu úvěru z titulu bezdůvodného obohacení.3. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu soudu nevyjádřil.4. Se souhlasem účastníků (§ 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) soud postupoval podle § 115a o. s. ř. a rozhodl bez jednání jen na základě účastníky předložených listinných důkazů.5. Z listiny označené jako „SMLOUVA O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU , Anonymizováno, “ soud zjistil, že předchůdce žalobce a žalovaný tuto smlouvu uzavřeli dne 30. 3. 2025. Předmětem smlouvy byl závazek předchůdce žalobce poskytnout žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč na účet č. , č. účtu, a závazek žalovaného úvěr splácet.6. Z potvrzení transakce vzal soud za prokázané, že předchůdce žalobce dne 31. 3. 2025 zaslal na účet uvedený ve smlouvě částku 8.000 Kč. Ze sdělení , Anonymizováno, soud zjistil, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl v době poskytnutí úvěru žalovaný.7. Jelikož žalovaný se k žalobě nevyjádřil, vyšel soud z tvrzení žalobce, že žalovaný dosud na splátkách úvěru neuhradil ničeho.8. Z karty klienta soud zjistil, že předchůdce žalobce do ní zanesl informace o žalovaném, mj. jeho tvrzené příjmy a výdaje. Z tohoto záznamu o prověřování úvěruschopnosti neplyne nic o tom, že by předchůdce žalobce prověřil příjmy a výdaje žalovaného, jeho dosavadní závazky a jeho platební morálku.9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud mj. zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání se zpravidla pohyboval v rozmezí 35.000 Kč až 40.000 Kč měsíčně. Z výpisu je patrné, že žalovaný holdoval on-line sázení (, Anonymizováno, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, ), přičemž v měsíci březnu 2025 již odchozí platby na on-line sázky činily více než 90.000 Kč. Současně je z výpisu patrné, že žalovanému se jeho finanční situace zjevně vymkla z rukou, neboť na účtu je za měsíc březen 2025 minimálně 17 příchozích transakcí od různých nebankovních společností poskytujících úvěry, kdy ke konci měsíce si již žalovaný bral i 4 půjčky denně.10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky č. , hodnota, ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným plynoucí z Úvěrové smlouvy společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, . Ze Smlouvy o postoupení pohledávek , Anonymizováno, ze dne 24. 7. 2025 soud zjistil, že uvedená společnost pohledávku dále postoupila nynějšímu žalobci.11. Z oznámení o postoupení pohledávky a z předžalobní výzvy ze dne 29. 7. 2025 soud zjistil, že žalobce informoval žalovaného o postoupení pohledávky.12. Soud tedy na základě listinných důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že předchůdce žalobce se žalovaným uzavřel Úvěrovou smlouvu, na jejímž základě poskytl žalovanému částku 8.000 Kč. Žalovaný dosud na splátkách úvěru uhradil částku 0 Kč. Před uzavřením smlouvy sice předchůdce žalobce formálně vzato provedl posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Prověřil příjmy žalovaného, nikoliv však jeho výdaje, dosavadní závazky a způsob plnění dosavadních dluhů. Z výpisů z účtu žalovaného, které měl předchůdce žalobce k dispozici, přitom vyplývá, že žalovaný propadl hazardu, nedostatek příjmů řešil vršením spotřebitelských úvěrů a finanční situace se mu zjevně vymkla z rukou. Pohledávka předchůdce žalobce vyplývající z Úvěrové smlouvy byla platně postoupena žalobci.13. Jelikož žalovaný uzavíral Úvěrovou smlouvu v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda předchůdce žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření Úvěrové smlouvy.14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Z. s. ú. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 a násl., § 90 a násl.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 a násl., § 122). Z jednotlivých ustanovení z. s. ú. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz i bod 26. preambule směrnice 2008/48/ES, která je transponována právě tímto zákonem). Stejnému cíli tedy odpovídá i ustanovení § 86 z. s. ú.18. Věřitel přitom nedostojí svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).19. Na podkladě právě uvedených skutkových zjištění soud dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú. Předchůdce žalobce se sice formálně vzato úvěruschopností žalovaného zabýval, toto posouzení však jednoznačně neprovedl důkladně, jak mu ukládá § 86 z. s. ú. Z výpisu z účtu, který měl předchůdce žalobce k dispozici, vyplývají závažná zjištění (hazard, úvěry i 4x denně), která jednoznačně vzbuzovala důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Tyto důvodné pochybnosti konečně korespondují s tím, že žalovaný neuhradil ani jedinou splátku úvěru.20. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Úvěrová smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. absolutně neplatná.21. Závěr o neplatnosti Úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Úvěrové smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá mj. o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci , právnická osoba, . proti , Anonymizováno, ). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena.22. Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci, kterému byla pohledávka z Úvěrové smlouvy postoupena (ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú.23. Z důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě neplatné Úvěrové smlouvy částku 8.000 Kč, žalovaný dosud na splátkách úvěru neuhradil nic. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (jemuž byla pohledávka postoupena) částku 8.000 Kč, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.).24. Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku.25. Ve zbytku žalované částky a příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné Úvěrové smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků, smluvních úroků či smluvních pokut. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 677,28 Kč. Tato částka představuje 25,9 % z celkové výše nákladů žalobce (rozdíl úspěchu žalobce v rozsahu 62,95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 37,05 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12.708 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč. Soud vyšel z výše soudního poplatku 800 Kč, neboť nemůže jít k tíži žalovaného, že žalobce v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevylíčil rozhodné skutečnosti týkající se zkoumání úvěruschopnosti, což vedlo k nemožnosti vydat elektronický platební rozkaz a k nutnosti doměřit soudní poplatek.