9 C 107/2020-46 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 30 539,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 19 237,44 Kč od 17. 9. 2017 do zaplacení, kapitalizovaný za období od 17. 9. 2017 do 24. 6. 2019 v částce 2 778,90 Kč, a se smluvním úrokem ve výši 29,00 % ročně z částky 19 237,44 Kč od 6. 7. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný za období od 6. 7. 2018 do 24. 6. 2019 v částce 5 485,88 Kč. Návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], a žalovaným po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o zápůjčce [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 2 662 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29,00 % ročně, odměnu za administrativní činnost (komfortní splácení v hotovosti) ve výši 6 296 Kč a za odměnu za zpracování a doručení částku ve výši 5 340 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit ve 45 týdenních splátkách po 763 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 5. 7. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávku uhradil pouze částku 1 500 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany [právnická osoba], [IČO], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 24. 6. 2019. Po postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil, a to ani po zaslané předžalobní upomínce. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřel původní věřitel se žalovaným smlouvu nazvanou jako Smlouva o zápůjčce [číslo] podle níž žalovanému poskytl částku 20 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázal věřiteli splatit formou 45 týdenních splátek po 763 Kč, a to spolu s úrokem v částce 2 662 Kč, za dobu trvání smlouvy 45 týdnů odpovídající výši úroku 29,00 % ročně z dlužné částky, s poplatkem za administrativní činnost ve výši 6 296 Kč a s tzv. poplatkem za zpracování a doručení ve výši 5 340 Kč, celkem tak v částce 14 298 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný uhradil 1 500 Kč. Svoji pohledávku za žalovaným věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což žalovanému oznámil téhož dne. 4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2390 o. z. platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši zápůjčky, o výši jednotlivých poplatků, o celkové částce, jež má být žalovaným věřiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, administrativní poplatek, poplatek za zpracování a doručení) zcela transparentní a přestože je v předmětné smlouvě uveden úrok odpovídající výši 29,00 % ročně z poskytnuté částky, což by samostatně byl akceptovatelný úrok, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatky uvedenými v jednotlivých částkách, pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky. V předmětné smlouvě je stanoven tzv. poplatek za zpracování, doručení a flexibilní splácení v částce 5 340 Kč a vedle toho též částka za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 6 296 Kč. Soud má za to, že výše ujednaných poplatků neodpovídá protiplnění, která měla být za tyto poplatky poskytnuta, když z obsahu těchto služeb vyplývá, že se vzájemně překrývají, neboť dle názoru soudu zpracování a doručení odpovídá administrativní činnosti a ve svém důsledku znamenají jediný úkon ze strany žalobkyně, a to vyplnění formulářové adhezní smlouvy, a dále se poplatky vztahují na formu splácení. Ohledně předmětných poplatků, zejména ve vztahu k tzv. flexibilnímu či komfortnímu splácení, soud konstatuje, že k tomu ani žalobkyně netvrdila ani nikterak nedokazovala, zda byla žalovanému nějaká služba poskytnuta, či nikoliv, případně jaká a kolikrát a s jakými náklady věřitele. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že jednotlivým výčtem částek ve smlouvě se věřitel snaží účelově vyhovět zákonným požadavkům na přiměřenost a transparentnost smluv uzavíraných se spotřebitelem, ale ve skutečnosti došlo pouze ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 82,61 % jistiny za rok, když za avizované„ služby“ věřitel dlužníkovi žádného protiplnění neposkytl. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 34 298 Kč (jistina 20 000 Kč a úrok 14 298 Kč) splatné za 45 týdnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 71,49 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 52 týdnů (tj. 82,61 % ročně jak výše uvedeno). Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení do jednoho roku cca 16,43 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak více než pětkrát převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně (jejího právního předchůdce) – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či