9 C 122/2020-42 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 846 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný za období od 28. 7. 2018 do 29. 11. 2019 v částce 735 Kč, a se smluvním úrokem ve výši 20,98 % ročně z částky 6 000 Kč od 21. 7. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný za období od 21. 7. 2018 do 29. 11. 2019 v částce 1 737,84 Kč. Návrh odůvodnila tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO], a žalovaným po řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem došlo dne [datum] k uzavření smlouvy nazvané Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 546 Kč s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku ve výši 1 800 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a veškerých poplatků se žalovaný zavázal uhradit ve 43 týdenních splátkách po 222 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 20. 7. 2018. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalovaný na pohledávku uhradil pouze částku 1 700 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany [právnická osoba] [anonymizována tři slova], [IČO], postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] žalobkyni, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Po postoupení pohledávky žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil, a to ani po zaslané předžalobní upomínce. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřel původní věřitel se žalovaným smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] podle níž žalovanému poskytl částku 6 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázal věřiteli splatit formou 43 týdenních splátek po 222 Kč, a to spolu s úrokem v částce 546 Kč, za dobu trvání smlouvy 43 týdnů odpovídající výši úroku 20,98 % ročně z dlužné částky, s poplatkem ve výši 1 200 Kč, s hotovostním inkasem splátek ve výši 1 800 Kč, celkem tak v částce 9 546 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný uhradil 1 700 Kč. Svoji pohledávku za žalovaným věřitel postoupil žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum], což žalovanému oznámil téhož dne. 4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši úvěru, o výši jednotlivých poplatků, o celkové částce, jež má být žalovaným věřiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, poplatek, hotovostní inkaso) zcela transparentní a přestože je v předmětné smlouvě uveden úrok odpovídající výši 20,98 % ročně z poskytnuté částky, což by samostatně byl akceptovatelný úrok, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatky uvedenými v jednotlivých částkách, pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky. V předmětné smlouvě je stanoven poplatek v částce 1 200 Kč, když soud ani podrobným studiem smlouvy nezjistil, jaké protiplnění by za tento poplatek měl věřitel (podnikatel) dlužníku (spotřebiteli) poskytnout. Ohledně poplatku za hotovostní inkaso splátek, vycházeje co do případného obsahu služby pouze z názvu poplatku, soud konstatuje, že k tomu ani žalobkyně netvrdila ani nikterak nedokazovala, zda byla žalovanému nějaká služba poskytnuta, či nikoliv, případně jaká a kolikrát a s jakými náklady věřitele. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že jednotlivým výčtem částek ve smlouvě se věřitel snaží účelově vyhovět zákonným požadavkům na přiměřenost a transparentnost smluv uzavíraných se spotřebitelem, ale ve skutečnosti došlo pouze ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 71,46 % jistiny za rok, když za avizované„ služby“ věřitel dlužníkovi žádného protiplnění neposkytl. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 9 546 Kč (jistina 6 000 Kč a úrok 3 546 Kč) splatné za 43 týdnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 59,1 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 52 týdnů (tj. 71,46 % ročně jak výše uvedeno). Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení do jednoho roku cca 16,4 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak téměř čtyřiapůlkrát převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně (jejího právního předchůdce) – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být oddělitelné od o