9 C 336/2021-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 770 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 770 Kč od 26. 3. 2021 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni souhrnný poplatek (úrok, poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek) ve výši 12 270 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a souhrnného poplatku se žalovaný zavázal splácet v týdenních splátkách po 455 Kč. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Žalobkyně v souladu s článkem„ [název] [anonymizována tři slova]“ smlouvy zesplatnila zbývající část dluhu žalovaného, a to ke dni 25. 3. 2021. Žalovaný na pohledávku uhradil pouze částku 7 500 Kč. 2. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a který v žádném směru nevyvracel žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavil, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] podle níž žalovanému poskytla částku 15 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázal žalobkyni splatit formou 60 týdenních splátek po 454,50 Kč, a to spolu s úrokem v částce 2 970 Kč, s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a s hotovostním inkasem splátek ve výši 4 800 Kč, celkem tak v částce 27 270 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil. Žalobkyně zesplatnila zbylou část dluhu ke dni 25. 3. 2021 Celkem žalovaný uhradil 7 500 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho dluhu předžalobní upomínou. 4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalovaném, o výši úvěru, o výši jednotlivých poplatků, o celkové částce, jež má být žalovaným věřiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, poplatek, hotovostní inkaso) zcela transparentní a přestože je v předmětné smlouvě uveden samostatně akceptovatelný úrok, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatky uvedenými v jednotlivých částkách pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky. V předmětné smlouvě je stanoven úrok 2 970 Kč, vedle toho tzv. poplatek za zpracování a doručení úvěru v částce 4 500 Kč a dále vedle toho poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Soud ani podrobným studiem smlouvy nezjistil, jaké služby by měly být žalovanému za uvedené poplatky poskytnuty a má za to, že výše ujednaných poplatků neodpovídá protiplnění, která měla být za tyto poplatky poskytnuta, když obsah těchto„ služeb“ žalobkyně dodatečně, a dle názoru soudu zcela účelově, vymezuje až v podané žalobě, již je však nikterak nedokládá. Nadto přímo ze smlouvy vyplývá skutečnost, že žalovanému nebyla ani nabídnuta možnost bezhotovostního režimu, žalovanému tak byla poskytnuta výhradně forma splácení hotovostním režimem splátek, se kterým právní předchůdce žalobkyně automaticky spojil i uvedený poplatek za hotovostní inkaso splátek bez možnosti volby žalovaným. Dle závěru soudu ve svém důsledku tyto„ služby“ znamenají jediný úkon ze strany právního předchůdce žalobkyně, a to vyplnění formulářové adhezní smlouvy. Žalobkyně v žalobě tvrdila, ale nikterak nedokazovala, že by nějaká služba měla být žalovanému za tyto poplatky poskytnuta, nespecifikovala konkrétně jaká služba a kolikrát a s jakými náklady věřitele, o možnost být poučena ze strany soudu podle § 118a o. s. ř. se svou nepřítomností u nařízeného jednání sama připravila. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že jednotlivým výčtem částek ve smlouvě se věřitel snaží účelově vyhovět zákonným požadavkům na přiměřenost a transparentnost smluv uzavíraných se spotřebitelem, ale ve skutečnosti došlo pouze ke skrytému navýšení vlastního úroku. Uvedenému nasvědčuje i skutečnost, že sama žalobkyně v žalobě označuje úrok, poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek za tzv. souhrnný poplatek a tedy nerozlišuje mezi úrokem a poplatky. Soud má za to, že došlo ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 70,89 % jistiny za rok. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 27 270 Kč (jistina 15 000 Kč a úrok 12 270 Kč) splatné za 60 týdnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 81,80 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 52 týdnů (tj. 70,89 % ročně, jak výše uvedeno). Uvedený závěr soudu je potvrzen i vlastním ujednáním ve smlouvě, kdy je v článku II. výslovně uvedena výše zápůjční úrokové sazby 70,89 % p. a. Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení 1 až 5 let cca 9,65 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak více než šestkrát převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti