9 C 338/2021-31 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 29 024 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 29 024 Kč od 7. 7. 2020 do zaplacení. Návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit žalobkyni souhrnný poplatek (úrok, poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek) ve výši 16 360 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny a souhrnného poplatku se žalovaná zavázala splácet v týdenních splátkách po 606 Kč. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas. Žalobkyně v souladu s článkem„ [název] [anonymizována tři slova]“ smlouvy zesplatnila zbývající část dluhu žalované, a to ke dni 6. 7. 2020. Žalovaná na pohledávku uhradila pouze částku 7 336 Kč. 2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalované, kterou rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a která v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavila, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně se žalovanou smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] podle níž žalované poskytla částku 20 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti při uzavírání smlouvy a kterou se zavázala žalobkyni splatit formou 60 týdenních splátek po 606 Kč, a to spolu s úrokem v částce 3 960 Kč, s poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a s hotovostním inkasem splátek ve výši 6 400 Kč, celkem tak v částce 36 360 Kč. Žalovaná splátky řádně nehradila. Žalobkyně zesplatnila zbylou část dluhu ke dni 6. 7. 2020 Celkem žalovaná uhradila 7 336 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění jejího dluhu předžalobní upomínkou. 4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalované, o výši úvěru, o výši jednotlivých poplatků, o celkové částce, jež má být žalovanou věřiteli zaplacena a o výši a počtu týdenních splátek, v rámci nichž se tak má stát, je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, poplatek, hotovostní inkaso) zcela transparentní a přestože je v předmětné smlouvě uveden samostatně akceptovatelný úrok, nejedná se o platně uzavřenou smlouvu o úvěru z následujících důvodů. Soud dospěl k závěru, že věřitel při uzavírání předmětné smlouvy poplatky uvedenými v jednotlivých částkách pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšil úroky. V předmětné smlouvě je stanoven úrok 3 960 Kč, vedle toho tzv. poplatek za zpracování a doručení úvěru v částce 6 000 Kč a dále vedle toho poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč. Soud ani podrobným studiem smlouvy nezjistil, jaké služby by měly být žalované za uvedené poplatky poskytnuty a má za to, že výše ujednaných poplatků neodpovídá protiplnění, která měla být za tyto poplatky poskytnuta, když obsah těchto„ služeb“ žalobkyně dodatečně, a dle názoru soudu zcela účelově, vymezuje až v podané žalobě, avšak ničím již tato svá tvrzení nedokládá. Nadto přímo ze smlouvy vyplývá skutečnost, že žalované nebyla ani nabídnuta možnost bezhotovostního režimu, žalované tak byla poskytnuta výhradně forma splácení hotovostním režimem splátek, se kterým právní předchůdce žalobkyně automaticky spojil i uvedený poplatek za hotovostní inkaso splátek bez možnosti volby žalovanou. Dle závěru soudu ve svém důsledku tyto„ služby“ znamenají jediný úkon ze strany žalobkyně, a to vyplnění formulářové adhezní smlouvy. Žalobkyně v žalobě tvrdila, ale nikterak nedokazovala, že by nějaká služba měla být žalované za tyto poplatky poskytnuta, nespecifikovala konkrétně jaká služba a kolikrát a s jakými náklady věřitele, o možnost být poučena ze strany soudu podle § 118a o. s. ř. se svou nepřítomností u nařízeného jednání sama připravila. Vzhledem k uvedenému má soud za to, že jednotlivým výčtem částek ve smlouvě se věřitel snaží účelově vyhovět zákonným požadavkům na přiměřenost a transparentnost smluv uzavíraných se spotřebitelem, ale ve skutečnosti došlo pouze ke skrytému navýšení vlastního úroku. Uvedenému nasvědčuje i skutečnost, že sama žalobkyně v žalobě označuje úrok, poplatek za zpracování a doručení úvěru a poplatek za hotovostní inkaso splátek za tzv. souhrnný poplatek a tedy nerozlišuje mezi úrokem a poplatky. Soud má za to, že došlo ke skrytému navýšení vlastního úroku, a to na úroky ve výši 70,89 % jistiny za rok. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 36 360 Kč (jistina 20 000 Kč a úrok 16 360 Kč) splatné za 60 týdnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 81,80 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 52 týdnů (tj. 70,89 % ročně, jak výše uvedeno). Uvedený závěr soudu je potvrzen i vlastním ujednáním ve smlouvě, kdy je v článku II. výslovně uvedena výše zápůjční úrokové sazby 70,89 % p. a. Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení 1 až 5 let cca 9,82 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak více než šestkrát převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti pak brání tomu, aby