15 C 19/2022-29 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. července 2021, na zaplacení částky 58 977,14 Kč složené jednak z nevrácených zápůjček 10 538,04 Kč a 28 567,79 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a poplatků 5 526,15 Kč a 14 345,16 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 29 % z nevrácené zápůjčky 10 538,04 Kč za období od 5. listopadu 2019 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 3 725,51 Kč a z nevrácené zápůjčky 28 567,79 Kč za období od 21. ledna 2020 do zaplacení, který kapitalizovala také do 18. prosince 2020 v částce 8 026,78 Kč. Nakonec stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevrácené zápůjčky 10 538,04 Kč za období od 16. května 2019 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 1 808,59 Kč a z nevrácené zápůjčky 28 567,79 Kč za období od 16. května 2019 do zaplacení, který kapitalizovala také do 18. prosince 2020 v částce 4 813,99 Kč. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky 10 538,04 Kč, úroku z ní a poplatku 5 526,15 Kč dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ věřitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla věřitelka podle tvrzení žalobkyně žalovanému 19 000 Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit věřitelce dále poplatek 15 471 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 18 měsíčních splátkách po 1 916 Kč do [datum]. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky 28 567,79 Kč a poplatku 14 345,16 Kč dovozovala žalobkyně z další smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi věřitelkou a žalovaným. Na základě této smlouvy měla poskytnout věřitelka žalovanému 40 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit věřitelce dále poplatek ve výši 25 543 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 18 měsíčních splátkách po 3 642 Kč do [datum]. Žalovaný však věřitelce dosud nezaplatil žalované částky jistin a poplatků. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevrácených zápůjček. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne [datum] s věřitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k nařízenému jednání, stejně jako žalobkyně a její zástupce, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smluv [číslo] s uváděným obsahem, kdy ovšem podle smlouvy ze dne [datum] byla poslední splátka sjednána v částce 1 899 Kč a podle druhé smlouvy v částce 3 629 Kč. Z písemností zachycujících obsah těchto smluv soud dále zjistil, že jejich podpisy žalovaný současně stvrdil převzetí peněz v uváděných částkách 19 000 Kč a 40 000 Kč a zavázal se je vrátit věřitelce a zaplatit jí uváděné poplatky. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat platit další úrok v poměru 29 %, nebo že by úrok ve smlouvě uvedené v absolutní částce byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách zápůjčky je sice zmínka o úrokové sazbě 29 %. Výslovný závazek k platbě úroku se ovšem váže vždy jen k určité částce, nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy věřitelka takto znepřehlednila text písemné smlouvy (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy předložil žalovaný), nemůže se dovolávat jakéhokoli plnění po smluvní straně, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco věřitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila. S ohledem na to bylo nutné žalobu v tomto rozsahu výrokem II. zamítnout pro neunesení důkazního břemene, jež žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 OSŘ. 6. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatků) sjednaných ve smlouvě ze dne [datum] a dne [datum] pak nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených v dalších rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, například ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 86,3 % u smlouvy ze dne [datum] a 69,70 % u smlouvy ze dne [datum]. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. 7. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatků za administrování půjčky a za inkaso splátek jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Sama totiž vysvětlila, jak si schopnost žalovaného splácet úvěr prověřila. Nic jí také jistě nebránilo, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím určité výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. 8. Soud proto posoudil ujednání věřitelky a žalovaného jako platně uzavřené smlouvy o zápůjčce, jejichž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouvy jsou ovšem neplatné pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v květnu 2018 byla 8,80 % a v červenci 2018 dosahovala 9,02 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8