15 C 331/2021-21 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. července 2021, na zaplacení částky 38 456,66 Kč jakožto nedoplatku pohledávky složené jednak z nevrácené zápůjčky 22 848,70 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a jednak poplatku 15 607,96 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném dále zaplacení úroku v poměru 29 % z nevrácené zápůjčky 22 848,70 Kč za období od 15. listopadu 2018 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 5 669,02 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z nevrácené zápůjčky 22 848,70 Kč za období od 15. listopadu 2018 do zaplacení, který kapitalizovala do 18. prosince 2020 v částce 4 369,81 Kč. Platební povinnosti žalovaného ve vztahu k žalovanému nedoplatku zápůjčky 22 848,70 Kč a poplatku 15 607,96 Kč dovozovala žalobkyně ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ zapůjčitelka“) a žalovaným. Na základě této smlouvy podle tvrzení žalobkyně měla zapůjčitelka poskytnout žalovanému 25 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy, které se žalovaný zavázal vrátit a zaplatit zapůjčitelce dále součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 127 Kč s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně sjednanou na straně 1 smlouvy, odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 8 565 Kč a poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 5 508 Kč. To vše měl žalovaný splácet v 18 měsíčních splátkách po 2 512 Kč do 14. února 2020. Žalovaný však zapůjčitelce dosud nezaplatil žalovanou část jistiny, poplatku a úroku. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou měla uzavřít dne [datum] se zapůjčitelkou, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k jednání před soudem, nařízenému na den 13. července tr. 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání uváděné smlouvy s žalovaným, podle níž se ovšem žalovaný zavázal zaplatit v poslední 18. splátce jen 2 496 Kč. Podpisem této smlouvy žalovaný stvrdil převzetí peněz v částce 25 000 Kč a zavázal se je vrátit zapůjčitelce a zaplatit jí uváděné poplatky a odměny v uvedených splátkách. Soud také zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat platit další úrok v poměru 29 %, nebo že by úrok ve smlouvě uvedené v absolutní částce byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách zápůjčky je sice zmínka o úrokové sazbě 29 %. Výslovný závazek k platbě úroku se ovšem váže vždy jen k absolutnímu (vyjádřenému pevnou částkou), nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy zapůjčitelka takto znepřehlednila text písemné smlouvy (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy předložil žalovaný), nemůže se dovolávat jakéhokoli plnění po smluvní straně, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco zapůjčitelka naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila. 6. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatku a odměn) nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu, a to ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 85,71 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase (viz níže). 7. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti poskytla, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatků za administrování půjčky a za inkaso splátek jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje, když naopak popisovala, jak byla pečlivě posouzena schopnost splácet úvěr. Zapůjčitelce jistě nic nebránilo v tom, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení. 8. Soud tedy posoudil ujednání zapůjčitelky a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o zápůjčce, jejíž režim podléhá § 2390 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v srpnu 2018 byla 8,79 % (databáze časových řad ARAD dostupná na https://www.cnb.cz). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8,79 % ročně. To znamená, že pokud zapůjčitelka poskytla žalovanému zápůjčku 25 000 Kč na dobu 18 měsíců za korigovaný úrok 8,79 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 26 784 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný celkem 4 900 Kč, zbývá k vrácení zápůjčky částka 21 884 Kč. 9. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost jen k placení částky 21 884 Kč jako nevrácené zápůjčky. Protože žalobkyně neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalovaného na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaný specifikoval určení svých plateb, bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalovaného tedy zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácenou půjčku. 10. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1