15 C 66/2020-63 — Okresní soud v Chebu

1. Předmětem řízení byly nároky žalobkyně uplatněné formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, podaného ke zdejšímu soudu dne 29. května 2020, na zaplacení pohledávky 4 575 Kč s úrokem z prodlení podle výroku I. V odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně výčet svých pohledávek proti žalovanému, představující platby v celkové částce 575 Kč za užívání zařízení, specifikovaného žalobkyní jako [název a typ zařízení] [anonymizováno 7 slov] ([číslo]) a [název a typ zařízení] [anonymizováno 7 slov] ([číslo]); připojovací poplatek v částce 99 Kč a smluvní pokutu v částce 4 tis. Kč. Protože byla žalována částka 4 575 Kč, vycházel soud z toho, že se by se mělo jednat o platby za užívání zařízení v částce 575 Kč a smluvní pokutu v částce 4 tis. Kč. Podle žalobkyně uzavřeli společnost [právnická osoba] (dále jen„ postupitelka“) a žalovaný dne [datum] smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] jejíž nedílnou součástí byly všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací společnosti [právnická osoba] pro domácnosti (dále jen„ VOP“) a ceník postupitelky. V rámci smlouvy byl sjednán rovněž pronájem výše uvedeného přijímacího zařízení, jehož převzetí měl stvrdit žalovaný podpisem na zakázkovém listě. Žalovaný však řádně nehradil cenu za pronajaté zařízení ve sjednané výši 140 Kč za měsíc, kterou mu postupitelka (včetně ceny ostatních sjednaných služeb a souvisejících poplatků) řádně účtovala těmito daňovými doklady: [číslo] s datem splatnosti dne 5. července 2017, z nějž byla požadována částka 140 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. srpna 2017, z nějž byla požadována částka 238,99 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. září 2017, z nějž byla požadována částka 140 Kč; [číslo] s datem splatnosti dne 5. října 2017 ve spojení s daňovým dokladem [číslo] s datem splatnosti dne 20. října 2017, z nějž byla požadována částka 56 Kč. Pro opakované porušení smluvní povinnosti žalovaným tím, že nehradil řádně a včas cenu za poskytované služby, využila žalobkyně svého práva dle čl. 2 .7.3.2 VOP a odstoupila od smlouvy dopisem ze dne 7. listopadu 2017, zaslaným žalovanému v souladu s ustanovením čl. 2 VOP. V rámci odstoupení od smlouvy byla žalovanému poskytnuta náhradní lhůta ke splnění povinnosti uhradit dlužné částky za poskytnuté služby a rovněž byl žalovaný upozorněn na povinnost vrátit v souladu s ustanovením čl. 7 VOP nepoškozené a funkční zařízení do 14 dnů od ukončení smlouvy. Pro případ porušení této smluvní povinnosti si v rámci smlouvy sjednala postupitelka s žalovaným povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný zařízení postupitelce nevrátil, byl žalovaný povinen uhradit postupitelce smluvní pokutu dle ceníku ve výši 4 000 Kč. K vrácení zařízení i zaplacení smluvní pokuty byl žalovaný postupitelkou opakovaně vyzýván. Uvedené pohledávky měly být smlouvou ze dne [datum] postoupeny žalobkyni, což měla žalobkyně písemně oznámit žalovanému. 2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil (i s ohledem na výsledek řízení), že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání, nařízenému k projednání věci na den 26. ledna tr., se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupkyně žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně svou neúčast předem omluvila. 4. Z žalobních tvrzení se dále podávalo, že podle smlouvy s postupitelkou se žalovaný měl zavázat platit postupitelce cenu za užívání uvedených zařízení. Lze se jen domnívat (při nedostatku potřebných tvrzení), že prostřednictvím těchto zařízení měl žalovaný využívat sjednané služby elektronických komunikací, poskytované postupitelkou. Protože vlastníkem zařízení zjevně stále zůstala postupitelka, jak je patrné také z uplatnění smluvní sankce za porušení povinnosti zařízení vrátit, bylo nutné uváděný vztah hodnotit jako nájemní ve smyslu § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“), v němž postupitelka vystupovala jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce. Odhlédneme-li od nejasnosti ve skutkových tvrzeních, spočívajících ve zřejmém zaměňování žalobkyně a postupitelky, nebylo možné žalobě vyhovět z těchto zásadnějších důvodů: 5. 1) Po dokazování soud zjistil, že smlouva o postoupení pohledávek neobsahuje přílohu č. 1, v níž by podle smlouvy měly být žalované pohledávky. Důkazní prostředek označený jako relevantní část přílohy tvořil písemnost, která nebyla nikým autorizována a nebylo proto průkazné, zda jde skutečně o část přílohy č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek (viz § 565 a násl. OZ). Oznámení o postoupení pohledávek sice nebylo zjevně provedeno žalobkyní, jak bylo v žalobě tvrzeno, nýbrž postupitelkou, podávalo se z něj ovšem, že se postupovány měly být pohledávky za žalovaným ze smlouvy jiného čísla. Soud tedy nemohl hodnotit, že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace k podání žaloby. 6. 2) Ze smlouvy o poskytování služeb veřejně dostupných elektronických komunikací soud zjistil, že obsahovala ujednání o pronájmu zařízení, jež by mohla odpovídat žalobní specifikaci s tvrzeným nájemným. Z žádného důkazního prostředku ovšem nevyplývalo převzetí v žalobě uvedeného zařízení žalovaným. V zakázkovém listu, jehož se žalobkyně dovolává, žádné prohlášení žalovaného o převzetí zařízení není. Tento dokument potvrzuje jen dodání konektorů s nečitelnou specifikací, nikoli zařízení ke sjednanému nájmu. Formulář zakázkového listu obsahuje řadu značně nesrozumitelných heslovitých údajů technického charakteru a svým obsahem reprezentuje spíše technickou instrukci pro pracovníka provádějícího instalaci telekomunikačního zařízení, než listinu zachycující právní a faktický úkon jednoznačné a srozumitelného obsahu pro laika a spotřebitele. Již proto nelze dovodit povinnost nejen platit nájemné, ale logicky ani smluvní poutu za porušení povinnosti jej vrátit. 7. 3) Nesrovnalosti se vyskytovaly také ohledně skutkových tvrzení. Pokud se mělo jednat o nájemné, pak není jasný důvod účtování částky 238,99 Kč v měsíci srpen 2017, když sjednáno mělo být nájemné jen v celkové výši 140 Kč. Tato nesrovnalost se sice mohla řešit dobropisem z října 2017, o němž se žalobkyně zmínila, neuvedla však již ale, zda se dobropis skutečně týkal nájemného, nebo jiných účtovaných pohledávek. Součet nájemného za čtyři účtované měsíc totiž měl činit 560 Kč (4 x 140), zatímco součet účtovaných částek (jichž se dobropis měl týkat) dosahoval 574,99 Kč. Automaticky o dobropisu nájemného proto uvažovat nelze. Žalobkyně také nevysvětlila, proč bylo na nájemném žalováno 575 Kč, ačkoli z něj mělo být„ účtováno“ jen 574,99 Kč. 8. 4) Z písemné smlouvy soud zjistil, že ujednání o smluvní pokutě bylo skryto do závěrečného prohlášení účastníků (smlouvy), tj. žalovaného, jež bylo na rozdíl od podstatných částí smlouvy uvedeno v písemném textu výrazně drobnějším písmem, na hranici čitelnosti. Výše smluvní pokuty navíc není ve smlouvě uvedena, když je v této souvislosti odkazováno na ceník. S ohledem na závěry vyjádřené již například v nálezu Ústavního soud České republiky ze dne 11. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015, podle nichž ve spotřebitelské smlouvě nemohou být ujednání zakládající smluvní pokutu obsažena v tzv. všeobecných obchodních podmínkách, jež jsou součástí smlouvy, nelze hodnotit, že došlo platně k ujednání o povinnosti žalovaného platit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu. Žalované pohledávky vycházely zjevně ze spotřebitelské smlouvy, kde část ujednání o smluvní pokutě (ohledně její výše) byla obsažena pouze v přílohovém dokumentu ke smlouvě (ceníku). 9. 5) Z žalobních tvrzení, jež byla prokázána označenými důkazními prostředky, nebylo možné právně hodnotit splatnost žalovaných pohledávek. Žalobkyně neuváděla nic o sjednání lhůty pro placení nájemného, jež mělo být smluveno v částce 140 Kč měsíčně, a naopak tvrdila, že nájemné bylo žalovanému vyúčtováno. Proto bylo nutné právní hodnocení o splatnosti nájemného vztahovat jen k výzvě věřitelky (postupitelky) k placení ve smyslu § 1958 odst. 2 OZ. Datum splatnosti na daňovém dokladu může mít z tohoto pohledu jen význam určení lhůty věřitelkou, která ovšem musí být dopředu prezentována dlužníkovi tak, aby byl schopen bez zbytečného odkladu (§ 1958 ods