8 C 439/2021-21 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částek s příslušenstvím, uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný s žalobkyní uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru ve výši 9 090 Kč (skládající se z půjčené částky 5 000 Kč a souhrnného poplatku 4 090 Kč), který měl být splácen týdenními splátkami po 152 Kč. Žalovaná částka se skládá z nesplacené jistiny a nesplaceného souhrnného poplatku (kdy z každé splátky je započteno na jistinu 56,497 % a na poplatek 45,503 %). Žalovaný uhradil jen 2 550 Kč. Splatnost pohledávky nastala dne 28. 10. 2019. Žalobkyně žádá úrok z prodlení od 19. 8. 2018. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalovaného v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, kontrolou v systému společnosti [právnická osoba], v insolvenčním rejstříku, telefonickou kontrolou v zaměstnání, kontrolou platební historie u žalobkyně, na základě podkladů žalované a kontrolou předložených dokumentů v kartě klienta. <i>2. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> 3. Soud má za prokázané, že žalobkyně dne [datum] poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 5 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem 990 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru 1 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek 1 600 Kč, tedy v celkové výši 9 090 Kč, v 60 týdenních splátkách po 151,50 Kč, přičemž první splátka byla splatná 22. 7. 2019. Pro případ řádného nesplácení úvěru byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. 4. Žalobkyní nebylo tvrzeno a ani prokázáno, jak konkrétně prověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 84-89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když absence takové prověření vede k neplatnosti smlouvy, a to nikoliv pouze relativní, vyslovené soudem k námitce spotřebitele, ale absolutní (k tomu např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 v řízení sp. zn. 22 Co 221/2019). Doloženo bylo jen prohlášení žalovaného o jeho příjmech a výdajích. Není nijak doloženo, jak konkrétně bylo toto prohlášení ověřeno. Stejně tak není doloženo provedení lustrace osoby žalovaného v registrech SOLUS či NRKI. Soud byl připraven žalobkyni ve smyslu § 118a OSŘ vyzvat k doplnění tvrzení a prokázání prověření úvěruschopnosti žalovaného, jinak bude vycházet z toho, že smlouva je absolutně neplatná (k tomu zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. března 2020 ve věci OPR- Finance s.r.o. v. GK sp. zn. C -679/18 - ECLI:EU:C: 2020, dále například rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019 sp. zn. 22 Co 221/2019, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 64 Co 252/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). 5. Podle žalobkynina tvrzení, které je podpořeno žalobkyní předloženým přehledem plateb a které žalovaný nezpochybnil, žalovaný žalobkyni uhradil celkem 2 550 Kč. Více neuhradil předžalobní výzvě navzdory. V červnu 2019 činila obvyklá výše úroku ze spotřebitelského úvěru na spotřebu s fixací úrokové sazby do 1 roku 8,14 % ročně, s fixací nad 1 rok do 5 let 8,27 % ročně. 6. Soud po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“). Úrok byl sjednán v pevné výši 990 Kč. Úrok však nebyl sjednán sám o sobě, ale současně s ním byly sjednány ještě poplatek za zpracování a doručení úvěru 1 500 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1 600 Kč. Poplatek za hotovostní inkaso je cenou služby, která spočívá v činnosti pověřené osoby, která za žalobkyni dochází či dojíždí do místa bydliště žalovaného, aby každý týden inkasovala splátku, takže se jedná o službu nad rámec standardního úvěrového vztahu, přičemž platba za jednu návštěvu činí 27 Kč, což není částka, jejíž výše by byla ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Tzv. poplatek za zpracování a doručení úvěru však není ničím jiným, než pod jiným názvem skrytý pevný úrok z úvěru. Skutečný výše úroku ze zápůjčky ve výši 5 000 Kč se splatností 60 týdnů tak činí 2 490 Kč (úrok 990 Kč + poplatek 1 500 Kč), tj. 49,8 % za 60 týdnů, resp. 43,16 % za 52 týdnů (1 rok). V téže době činila obvyklá úroková sazba ze spotřebitelského neúčelového úvěru na dobu do 1 roku (což je doba nejbližší době 60 týdnů, na kterou byla zápůjčka sjednána) 8,14 % ročně. Reálný úrok, který měl žalovaný podle smlouvy zaplatit tak dosahuje 5,3 násobku výše obvyklé úrokové sazby. Nelze pak přehlédnout ani smluvní ujednání o smluvní pokutě za prodlení se splácením ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tj. 36,5 % ročně, byť tento nárok není předmětem tohoto řízení. Výše úroku, která převyšuje hranici 4 násobku obvyklé úrokové sazby, která je podle ustálené judikatury již považována za rozpornou s dobrými mravy, ve spojení se smluvní pokutou za prodlení zakládají ve svém spojení významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to takového rázu, že vedou až k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. 7. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C -618/10 ze dne 14. 6. 2012, ECLI:EU:C: 2012, resp. CELEX: 62010CA0618). 8. Nepřichází ovšem v úvahu, aby soud nekonstatoval absolutní neplatnost celé smlouvy, ale toliko absolutní neplatnost ujednání o výši úroku podle § 580 a § 588 OZ a následně úrok stanovil ve smyslu § 577 OZ ve výši určené podle § 1802 OZ, tj. ve výši požadované obvykle za zápůjčky, resp. úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup by vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele, které se snaží motivovat podnikatele k chování ke spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné toliko nenapravují, ale též sankcionují a mají tudíž odrazující účinek (k témuž například bod 30 a 31 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020, ECLI:EU:C: 2020, resp. CELEX: 62018CJ0679). Pokud by soud stanovil úrok dle § 577 OZ ve spojení s § 1802 OZ, nastala by situace, kdy podnikatel zneužívající své postavení vůči spotřebiteli sjednáním úroků ve výši, která je v hrubém rozporu s dobrými mravy, by za své chování nebyl nikterak sankcionován, byl by ve stejné situaci jako mravně se chovající podnikatel. Nemravné chování by tak bylo fakticky odměněno, neboť nemravnému podnikateli by buď spotřebitel dobrovolně uhradil nemravně mnoho, anebo by soud přiznal takovému podnikateli to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by tak na své nemravnosti nemohl takový podnikatel prodělat. Poskytovat soudní ochranu takovémuto přístupu k právu tudíž nelze, jak pro rozpor se základní zásadou evropského spotřebitelského práva (že za své protiprávní chování má být podnikatel sankcionován), tak pro rozpor s dobrými mravy. 9. Protože je smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to jednak pro neprověření úvěruschopnosti spotřebitele a dále pro rozpor s dobrými mravy, ale bylo prokázáno poskytnutí finanční částky žalovanému, a to bez právního důvodu, má žalobkyně dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“), právo na vrácení bezdůvodné obohacení, jehož se dostalo žalovanému, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vzhledem k tomu, že žalovaný obdržel částku 5 000 Kč a uhradil částku 2 550 Kč, soud žalobě vyhověl co do rozdílu těchto částek a dále co do úroku z prodlení, který je žádán za období, kdy již žalovaný byl v prodlení a ve výši dle § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Ve věci měl větší míru úspěchu žalovaný, kterému tak dle § 142 odst. 2 OSŘ vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovanému však náklady řízení nevznikly a tudíž soud rozhodl, že účastníci vůči sobě nemají na náhradu nákladů právo.