9 C 154/2022-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 3. 2022 po žalované domáhala zaplacení částky 2 618 Kč (jistina 2 000 Kč + poplatek 560 Kč + smluvní úrok 58 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2 000 Kč od 18. 12. 2021 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně z částky 2 000 Kč od 18. 12. 2021 do zaplacení, a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 2 000 Kč od 18. 12. 2021 do 21. 3. 2022 ve výši 188 Kč. Návrh odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [číslo], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni v jedné splátce do [datum] spolu s poplatkem ve výši 560 Kč a s úrokem ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 58 Kč. Pro případ prodlení žalované byl ujednán nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které je žalovaná v prodlení. Žalovaná neplnila řádně a včas, když žalobkyni dosud neuhradila ničeho, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne 9. 3. 2022. 2. Žalovaná se ve věci žádným způsobem nevyjádřila. 3. Při uvedené procesní pasivitě žalované, kterou rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř., a která v žádném směru nevyvracela žalobní tvrzení a přes řádné předvolání se k jednání soudu nedostavila, a za situace, kdy ani žalobkyně nebyla přítomná u nařízeného jednání soudu a ani ona tak nevyužila své možnosti být řádně poučena ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř., vycházel soud ze žalobkyní předložených písemných důkazních prostředků, na základě kterých dospěl ohledně skutkového stavu k následujícím závěrům. Dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu nazvanou jako [název smlouvy] [anonymizována tři slova] č. [číslo], podle níž žalované poskytl částku 2 000 Kč, kterou žalované převedl na bankovní účet žalované č. [bankovní účet], a kterou se žalovaná zavázala tomuto splatit spolu s úrokem ve výši 0,1 % denně z jistiny dluhu, za dobu trvání smlouvy odpovídající částce 58 Kč a poplatkem za poskytnutí a správu úvěru ve výši 560 Kč, celkem tak v částce 2 618 Kč, nejpozději do [datum]. Žalovaná neuhradila splátku úvěru včetně poplatků řádně a včas. Dosud žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne 9. 3. 2022. 4. Podle § 1 odst. 2. zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, dále jen o. z., platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy a veřejný pořádek. Podle § 6 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Podle § 1812 o. z. lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 6. Podle § 2395 o. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 8. Podle § 573 o. z. platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. 9. V uvedené věci dospěl soud k názoru, že se nejedná o platně uzavřenou smlouvu o úvěru, neboť tato je z níže uvedených důvodu v rozporu se zákonnými požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem. Samotná smlouva formulářového předtištěného typu, do které byly vepsány osobní údaje o žalované, o výši úvěru, o výši poplatku, o době trvání úvěru a o výši úroku je co do obsahu i co do formy smlouvou transparentní. Přestože jsou platby spojené s poskytnutím peněžních prostředků uvedené v předmětné smlouvě o úvěru (úrok, poplatek) zcela transparentní a přestože je v předmětné smlouvě uveden úrok ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny (tj. 36,50 % ročně), soud dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy měsíčním poplatkem za poskytnutí a správu úvěru, pouze účelově s cílem naplnit zákonné požadavky na přiměřenost vzájemných ujednání mezi podnikatelem a spotřebitelem, skrytě navýšila úroky, a to na úroky ve výši 388,91 % jistiny za rok. K takovéto výši úroku dospěl soud přepočtem z celkové splatné částky 2 618 Kč (jistina 2 000 Kč a úrok 618 Kč) splatné za 29 dnů (tj. úrok za dobu trvání smlouvy 30,90 %), když soud předpokládal běžnou délku roku 365 dnů (tj. 388,91 % ročně jak výše uvedeno). Žalobkyně sama uvedla, že výše poplatku za poskytnutí a správu úvěru odráží náklady žalobkyně spojené s poskytnutím spotřebitelského úvěru a obsahuje poměrnou část mzdových a provozních nákladů. K tomu soud konstatuje, že k úhradě nákladů na poskytování a další vedení úvěrů slouží pravidelně úrok, který není nikdy čistým ziskem úvěrujícího, nýbrž je jako cena peněz určen jak na úhradu nákladů nutných k provozování takového podnikání, tak na úhradu zisku (podobně je tomu v rámci celého podnikání, kde se kromě ceny zboží či odměny za službu nehradí ještě zvlášť nějaký další„ poplatek“ za náklady obstarání zboží jeho prodejcem anebo za náklady poskytnutí služby jejím poskytovatelem). Tedy buď představuje sjednaný„ poplatek za správu úvěru“ úplatu za nějakou reálnou mimořádnou protislužbu ze strany úvěrující, což skutečně náklady uvedené v žalobě nepředstavují, anebo nejde o nic jiného než je skrytá forma odměny za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jinému, tedy skrytá forma úroku. Ostatně dle samotné úvěrové smlouvy činila roční procentní sazba nákladů na úvěr 2 863,65 %. Při takto sjednané výši úroku se po zhodnocení smlouvy jako celku jedná o neplatně uzavřenou smlouvu, neboť se zjevně příčí dobrým mravům, když v době uzavření smlouvy byl běžný úrok pro domácnost na spotřebu v délce splácení do 1 roku včetně cca 18,15 % ročně, ve smlouvě sjednaný jej tak mnohokrát převyšuje. I při plném respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle nezbývá soudu než konstatovat, že zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele jsou z většiny kogentní a nelze se tak od nich odchýlit ani ujednáním ve smlouvě. Pokud přesto dojde k odchylnému ujednání mezi účastníky, k tomuto ujednání, zejména pokud je v neprospěch spotřebitele, se ze zákona nepřihlíží a soud musí ze své úřední povinnosti vycházet z toho, že se jedná o ujednání neplatné. Při úvaze soudu o možné oddělitelnosti jednotlivých ujednání dospěl k závěru, že po zhodnocení obchodu žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celku, kdy požaduje úroky z poskytnuté částky významně vyšší než je obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, a cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné, v podstatě jde o obchod s chudobou, a právě tyto okolnosti pak brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy, neboť nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání a zjevné zneužití práva žalobkyní nepožívá právní ochrany. 10. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 a následujících o. z včetně úroku z prodlení v souladu s ust. § 1970 o. z. Žalobkyni tak vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení představující vyplacenou částku dne [datum] ve výši 2 000 Kč, soud tedy podané žalobě výrokem