15 C 274/2022-23 — Okresní soud v Chebu

1. Rozkazní žalobou podanou u zdejšího soudu dne 19. května 2022, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 35 100 Kč, jakožto nedoplatku pohledávky složené jednak z nevráceného úvěru 23 000 Kč (žalobkyní označováno také jako jistina) a úhrady za služby (žalobkyní označováno také jako poplatky) 12 100 Kč. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku v poměru 25,26 % z nevráceného úvěru 23 000 Kč za období od 1. ledna 2021 do zaplacení, který kapitalizovala do 7. ledna 2022 v částce 6 003,45 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z nevráceného úvěru 23 000 Kč za období od 1. ledna 2022 do zaplacení, který také kapitalizovala do 7. ledna 2022 v částce 1 960,75 Kč. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 7. listopadu 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [číslo] [obec], (dále jen„ úvěrující“) a žalovaným. Na základě této smlouvy poskytla podle tvrzení žalobkyně úvěrující žalovanému 23 000 Kč, které se žalovaný měl zavázat vrátit a zaplatit úvěrující úrok za půjčené peněžní prostředky 4 600 Kč, odměnu za administrativní činnost 4 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek 9 200 Kč, (žalobkyní souhrnně označováno jako poplatky). To vše měl žalovaný splácet v 60 týdenních splátkách po 690 Kč do 31. prosince 2020. Žalovaný však úvěrující dosud nezaplatil žalované částky jistiny a poplatků. S ohledem na nesplnění peněžité povinnosti žalovaného se žalobkyně dále domáhala zaplacení uvedeného úroku z prodlení z nevráceného úvěru. Svou aktivní legitimaci pak žalobkyně zdůvodnila smlouvou o postoupení pohledávek, kterou uzavřela dne 7. ledna 2022 s úvěrující, na jejímž základě jí byly žalované pohledávky postoupeny. 2. Před samotným projednáním věci se soud zabýval tím, zda je s ohledem na neznámý pobyt žalovaného a jeho procesní pasivitu pro další vedení řízení nebytné chránit procesní zájmy žalovaného ustanovením opatrovníka postupem podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). Soud přitom v průběhu řízení nezjistil, že by se žalobkyně, nebo jiná osoba snažily právě s ohledem na tuto skutečnost získat pro sebe neoprávněnou výhodu. Proto s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 věta první OSŘ soud procesní zastupování žalovaného nezajišťoval, neboť kvalifikované zastoupení účastníka, který nemá zájem v řízení aktivně bránit svá práva, na náklady státu a z ingerence soudu by bylo porušením zásady rovnosti účastníků, zakotvené v § 18 odst. 1 OSŘ. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a nedostavil se ani k nařízenému jednání na den 15. března tr., stejně jako žalobkyně a její zástupce, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. 4. Dokazováním soud zjistil, že došlo ke sjednání smlouvy [číslo] s uváděným obsahem. Z písemností zachycujících obsah této smlouvy soud dále zjistil, že jejím podpisem žalovaný současně stvrdil převzetí peněz v částce 23 000 Kč a zavázal se je vrátit úvěrující a zaplatit jí uváděné poplatky v uvedených splátkách. Dokazováním soud dále zjistil sjednání žalobkyní uváděné smlouvy o postoupení pohledávek, jíž došlo k postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Soud naopak nezjistil, že by se žalovaný měl zavázat platit další úrok v poměru 25,26 %, nebo že by úrok ve smlouvě uvedené v absolutní částce byl vyjádřením součtu kapitalizovaných úroků. Takové ujednání totiž písemná smlouva neobsahuje. V podrobných podmínkách úvěru není zmínka o úrokové sazbě 25,26 %, kdy jsou zmiňovány jiné úrokové sazby závislé na době trvání smlouvy. Výslovný závazek k platbě úroku se ovšem váže vždy jen k absolutní, nikoli k poměrnému úroku. Jestliže tedy úvěrující takto znepřehlednila text písemné smlouvy (nebylo totiž tvrzeno, že by návrh smlouvy předložil žalovaný), nemůže se dovolávat jakéhokoli plnění po smluvní straně, která nejasnost nezpůsobila. To vše je umocněno tím, že žalovaný do závazkového vztahu vstupoval zjevně jako spotřebitel, zatímco úvěrující naopak jako dodavatelka (viz § 1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Podrobněji k tomuto vysvětlení lze poukázat na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 64 Co 264/2021-58, jakožto soudu odvolacího v řízení vedeném před zdejším soudem o nároku z obdobné smlouvy stejné úvěrující pod sp. zn. 15 C 220/2020, jehož se žalobkyně také účastnila. 6. Z hlediska právní kvalifikace vedlejších plateb (poplatků) sjednaných ve smlouvě ze dne 7. listopadu 2019 nalézací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve smyslu závěrů, vyjádřených např. v rozsudcích Krajského soudu v Plzni, jakožto odvolacího soudu ze dne 3. srpna 2021, č. j. 64 Co 152/2021-50, nebo ze dne 15. června 2021, č. j. 64 Co 122/2021-53, anebo v rozsudku zdejšího soudu ze dne 9. srpna 2021, č. j. 11 C 208/2021-24, od nichž nemá důvod se odchýlit ve smyslu ustanovení § 13 OZ. Nosné důvody argumentačních závěrů uvedených rozhodnutí totiž dopadají i na právě řešenou věc (obsahově prakticky shodné smlouvy o dočasném přenechání peněžních prostředků věřitelkou dlužníkovi s totožnými kritickými ujednáními o odměně za nejrůznější úkony, které však svou faktickou povahou, s výjimkou poplatku za pojištění, odpovídají zcela základnímu administrování jakékoliv zápůjčky, půjčky či úvěru, jemuž je koneckonců vystaven i dlužník – vydlužitel či úvěrovaný). Vzhledem k tomu, že tato ujednání ve své povaze nepředstavují z podstatné části nic jiného, než právě a pouze běžné náklady spojené se správou jakéhokoliv úvěru, půjčky či zápůjčky, nemá nalézací soud ve shodě se závěry uvedenými v odkazovaných rozhodnutích (jež jsou žalobkyni známy, neboť také v odkazovaných řízeních vystupovala vždy na straně žalující) pochyb o tom, že jde o skrytou formu úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků (úroku), která v této výši představuje přepočítaný roční úrok 116,20 %. Ujednání o sjednaném úroku ze zápůjčky, půjčky či úvěru v takové extrémní výši přitom zjevně představuje mnohonásobek obvyklých úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů v daném místě a čase, jak je níže vysvětleno. 7. Vysvětlení žalobkyně, které soudu v této souvislosti obvykle poskytuje v jiných řízeních o žalobách na vrácení zápůjček či úvěrů, odkazující obecně na úkony spojené s činnostmi jakéhokoli úvěrujícího, či zapůjčitele, jen potvrzuje výše uvedené hodnocení o tom, že ohledně poplatků za administrování a za inkaso splátek jde o paušalizaci nákladů na obvyklé úkony, jež věřitel (úvěrující) činí při správě svých pohledávek, které by měly být kryty právě cenou poskytovaných peněz (jak je ostatně zjevně činěno i zde). Ani žalobkyní (v jiných řízeních) hodnocená rizikovost transakce nemůže obstát, neboť žalobkyně nikdy nevysvětlila, z čeho onu rizikovost dovozuje. Úvěrující jistě nic nebránilo v tom, aby si splácení, pokud snad mělo být rizikové, zajistila. Pokud na zajištění rezignovala a využila tím jisté výhody na trhu s úvěry (půjčkami či zápůjčkami), nelze se nyní této lehkovážnosti dovolávat. Všechny sjednané platby žalovaného je tedy nutné vždy posuzovat jako úrokové zatížení žalovaného. 8. Soud tedy posoudil ujednání úvěrující a žalovaného jako platně uzavřenou smlouvu o úvěru, jejíž režim podléhá § 2395 a násl. OZ Smlouva je ovšem neplatná pro rozpor s dobrými mravy v části týkající se úroku, pod jehož rozsah nutno zahrnout částku odpovídající shora uvedeným poplatkům, které představují skrytou formu odměny za poskytnutí peněz (úroku) ve smyslu § 2392 OZ. Ta byla sjednána v extrémně nepřiměřené výši, když průměrná úroková nákladová sazba (RPSN) střednědobých spotřebitelských úvěrů v listopadu 2019 byla 8,64 % (databáze časových řad [příjmení] dostupná na https:// [webová adresa]). Protože jde o neplatnost jen části právního jednání, je neplatnou jen tato část (§ 577 OZ). Soud tedy přistoupil ke korekci úrokové sazby na výši obvyklou požadovanou za úvěry, či zápůjčky, které poskytovaly peněžní instituce v době uzavření smlouvy (§ 1802 OZ), tedy ve výši 8,64 % ročně. To znamená, že pokud úvěrující poskytla žalovanému úvěr 23 000 Kč na dobu 13 měsíců za korigovaný úrok 8,64 % ročně, měl žalovaný celkem zaplatit 24 180 Kč. Jestliže tedy na tyto své závazky podle žalobkyně uhradil žalovaný celkem 6 300 Kč, zbývá k vrácení 17 880 Kč. 9. Výrokem I. proto soud žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému povinnost jen k placení částky 17 880 Kč, jako nevráceného úvěru z uvedené smlouvy. Protože žalobkyně neuváděla, zda bylo sjednáno započítávání plateb žalovaného na jistinu a její příslušenství, nebo zda žalovaný specifikoval určení svých plateb, bylo nutné postupovat podle § 1932 odst. 1 OZ. Platby žalovaného tedy zcela uhradily úrok a ve zbytku jde proto jen o nevrácený úvěr. 10. Výrokem I. soud také uložil žalovanému platit z takto určené jistiny úrok z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 OZ, jehož poměrná výše odpovídá ustanovení § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného s placením této částky nastalo jistě před datem, od nějž je tot