8 C 194/2023-18 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala od žalované zaplacení částek s příslušenstvím, uvedených v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaná s její právní předchůdkyní, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřela dne 20. 12. 2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě bylo žalované v hotovosti poskytnuto 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s částkou 50 986 Kč, představující kapitalizovaný úrok ve výši 25,14 % ročně pro sjednanou dobu řádného trvání smlouvy vypočteném v částce 28 790 Kč a částku za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka ve výši 19 100 Kč. Žalovaná se zavázala dlužnou částku právní předchůdkyni žalobkyně uhradit v 24 měsíčních splátkách po 4 167 Kč. Žalovaná neplnila své povinnosti, když nehradila řádně a včas sjednané splátky, přičemž poslední splátku uhradila dne 25. 5. 2020. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 12 567 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalované dotazy na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry žalované a ověřením těchto údajů oproti dokladům vyžádaných od žalované. Žalobkyně se domáhá částky 85 484 Kč, skládající se z jistiny 45 113,87 Kč a poplatku 40 370,13 Kč, kapitalizovaných úroků 11 310,12 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení 7 795,30 Kč a úroků a úroků z prodlení z jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žalovaná dluh neuhradila přes žalobkyninu písemnou předžalobní upomínku.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Žalobkyně a žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), bez nařízení jednání.4. Soud má za prokázané, že žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , uzavřely dne 20. 12. 2019 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě bylo žalované v hotovosti poskytnuto 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně spolu s úrokem ve výši 28 790 Kč a částkou za „zpracování zápůjčky, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny a garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka“ ve výši 19 100 Kč. Žalovaná se zavázala dlužnou částku právní předchůdkyni žalobkyně uhradit v 24 měsíčních splátkách po 4 167 Kč. Pohledávka byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020. Žalovaná do postoupení pohledávky uhradila celkem 12 567 Kč. Poté již navzdory žalobkynině výzvě neuhradila nic. V prosinci 2019 činila obvyklá výše úroku ze spotřebitelského úvěru 8,28 % ročně.5. Skutkový stav v bodě 4. prokazují tyto listinné důkazy: zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 20. 12. 2019, Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 20. 12. 2019, tabulka umoření, oznámení původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022, poštovní podací lístek ze dne 13. 1. 2023, předžalobní výzva ze dne 1. 6. 2023, poštovní podací lístek ze dne 2. 6. 2023, výpis z databáze , jméno FO, národní banky za prosinec 2019.6. Bylo na žalované, aby ve smyslu § 101 OSŘ tvrdila a prokázala, že uhradila více, než uvádí žalobkyně, resp. tvrdila a prokázala jiné skutečnosti, které by mohly zčásti či zcela vyvrátit oprávněnost žalobkynina nároku. Žalovaná tak však neučinila a soud má tudíž za to, že je pravdivé žalobkynino tvrzení o výši úhrad ze strany žalované.7. Po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), byť je tato smlouva nepřesně označena jako smlouva o spotřebitelském úvěru. Při výši zapůjčené částky 49 000 Kč a splatnosti 2 roky byl sjednán úrok v pevné výši 28 790 Kč, tedy 29,38 % ročně, což samo o sobě je dosti vysoká hodnota, za situace, kdy v téže době obvyklá úroková sazba ze spotřebitelského úvěru činila 8,28 % ročně. Takto vysoký úrok však nebyl sjednán sám o sobě, ale současně s ním byla sjednána ještě částka za „zpracování zápůjčky, garanci celkové ceny a péči o zákazníka, splátkové prázdniny a garanci neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka“ ve výši 19 100 Kč. Tato odměna však zjevně není ničím jiným, než pod jiným názvem skrytý pevný úrok z úvěru. Skutečná výše úroku ze zápůjčky ve výši 49 000 Kč se splatností 2 roky tak činí 47 890 Kč (28 790 Kč + 19 100 Kč), tj. 97,73 % za 2 roky, tj. 48,87 % ročně. Reálný úrok, který měla žalovaná podle smlouvy zaplatit tak dosahuje 5,9 násobku výše obvyklé úrokové sazby ve výši 8,28 % ročně. Nelze pak přehlédnout ani smluvní ujednání o smluvní pokutě za prodlení se splácením ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, tj. 36,5 % ročně, byť tento nárok není předmětem tohoto řízení. Výše úroku, která převyšuje hranici 4 násobku obvyklé úrokové sazby, která je podle ustálené judikatury již považována za rozpornou s dobrými mravy. Výše úroku, která převyšuje hranici 4 násobku obvyklé úrokové sazby, která je podle ustálené judikatury již považována za rozpornou s dobrými mravy, ve spojení se smluvní pokutou za prodlení zakládají ve svém spojení významnou smluvní nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, a to takového rázu, že vedou až k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku dle § 588 OZ pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku.8. Nutno dodat, že s ohledem na to, že se jedná o vztah podnikatele v oblasti půjčování peněz na straně jedné a spotřebitele na straně druhé, nepřichází v úvahu moderace výše sjednaného úroku a je nutné na ujednání o úroku hledět bez dalšího jako na neplatné (k povinnosti soudu ve spotřebitelských právních vztazích dovozovat absolutní neplatnosti nepovolených ujednání blíže výklad článku 6 odst. 1 směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách v rozsudku Soudního dvora Evropské unie C-618/10 ze dne 14. 6. 2012, ECLI:EU:C:2012:349, resp. CELEX: 62010CA0618).9. Nepřichází také v úvahu, aby soud nekonstatoval absolutní neplatnost celé smlouvy, ale toliko absolutní neplatnost ujednání o výši úroku podle § 580 a § 588 OZ a následně úrok stanovil ve smyslu § 577 OZ ve výši určené podle § 1802 OZ, tj. ve výši požadované obvykle za zápůjčky, resp. úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka (úvěrovaného) v době uzavření smlouvy. Takový postup by vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele, které se snaží motivovat podnikatele k chování ke spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné toliko nenapravují, ale též sankcionují a mají tudíž odrazující účinek (k témuž například bod 30 a 31 odůvodnění rozhodnutí Soudního dvoru Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020, ECLI:EU:C:2020:167, resp. CELEX:62018CJ0679). Pokud by soud stanovil úrok dle § 577 OZ ve spojení s § 1802 OZ, nastala by situace, kdy podnikatel zneužívající své postavení vůči spotřebiteli sjednáním úroků ve výši, která je v hrubém rozporu s dobrými mravy, by za své chování nebyl nikterak sankcionován, byl by ve stejné situaci jako mravně se chovající podnikatel. Nemravné chování by tak bylo fakticky odměněno, neboť nemravnému podnikateli by buď spotřebitel dobrovolně uhradil nemravně mnoho, anebo by soud přiznal takovému podnikateli to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by tak na své nemravnosti nemohl takový podnikatel prodělat. Poskytovat soudní ochranu takovémuto přístupu k právu tudíž nelze, jak pro rozpor se základní zásadou evropského spotřebitelského práva (že za své protiprávní chování má být podnikatel sankcionován), tak pro rozpor s dobrými mravy.10. Protože je smlouva o zápůjčce pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatná, ale bylo prokázáno poskytnutí finanční částky žalovanému, a to bez právního důvodu, má žalobkyně dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“), právo na vrácení bezdůvodného obohacení, jehož se dostalo žalované, a to včetně úroku z prodlení ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná obdržela částku 49 000 Kč a uhradila 12 567 Kč, soud proto žalobě vyhověl co do rozdílu těchto částek a úroku z prodlení z něj ve smyslu § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.; ve zbytku žalobu zamítl, neboť vznesené nároky se opíraly o smluvní ujednání absolutně neplatné smlouvy.11. Ve věci měla větší míru procesního úspěchu žalovaná, které tak ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ vzniklo vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalovaná však byla po celé řízení pasivní a žádné náklady jí nevznikly. Proto bylo rozhodnuto, že účastnice vůči sobě nemají na náhradu nákladů řízení právo.