Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky specifikované v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že žalovaná uzavřela dne , datum, s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) po posouzení úvěruschopnosti žalované smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, (dále jen „smlouva o úvěru “), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne , datum, úvěr ve výši 19 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku ve výši 17 279 Kč sestávajícího z kapitalizovaných úroků za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 9 617 Kč, částky za zpracování ve výši 1 900 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 838 Kč a pojistného 1 924 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 698 Kč s tím, že poslední splátka byla stanovena na , datum, . Žalovaná od uzavření smlouvy uhradila částku v celkové výši 700 Kč. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze shora uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, která se podanou žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny 18 765,83 Kč, poplatků ve výši 14 719,98 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 500 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 157,29 Kč sestávajících z úroku z aktuální dlužné jistiny od 22. 4. 2025 do 20. 1. 2026, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 713,95 Kč sestávajícího z úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 22. 4. 2025 do 20. 1. 2026.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně v řízení prokázala, že na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , číslo, ze dne , datum, byl žalované poskytnut úvěr ve výši 19 000 Kč, a to vyplacením této částky v hotovosti. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru dne , datum, ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), avšak s ohledem na níže uvedené dospěl k závěru, že tato smlouva je pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ust. § 580 odst. 1 OZ neplatná. Za vadná považuje soud ujednání o výši poplatků za zpracování úvěru ve výši 1 900 Kč a poplatků za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 838 Kč, ve spojení se sjednaným úrokem v částce 9 617 Kč, když žalovaná se na poskytnutou jistinu úvěru ve výši 19 000 Kč včetně poplatků a úroků, při sjednané splatnosti závazku v délce cca 1 rok, zavázala uhradit jistinu navýšenou o 90 %. V článku 6., 6.1. byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení. V článku 6., 6. 2., 6.3., 6.4. byly sjednány další poplatky jakožto paušalizovaná náhrada nákladů za vyhotovení a odeslání upomínek. Pokud přitom právní předchůdkyně žalobkyně určuje poplatky v rozsahu téměř 30 % poskytnuté jistiny, pak je zřejmé, že v případě těchto „poplatků“ nejde o nic jiného než o formu úroku. Úrokem se přitom rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, tedy cena služby poskytované podnikatelským subjektem, která samozřejmě zahrnuje přiměřený zisk a současně náklady na jeho dosažení. Za úrok, tedy cenu užívání peněz, tak soud považuje veškeré náklady, které musí úvěrovaný vynaložit, aby dosáhl zamýšlené transakce a je nerozhodné, jak je formálně označí úvěrující. V dané smlouvě byl pro dobu trvání smlouvy určen pevný úrok v částce 9 617 Kč, avšak při součtu úroku a poplatků, se reálně jednalo o úrok cca 90 % ročně, v době, kdy se obvyklá průměrná úroková sazba krátkodobých spotřebitelských úvěrů pohybovala okolo 10 % ročně. Soud zároveň poukazuje na to, že judikatura soudů standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent. Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá. Tato rizikovost však nemá vliv v situaci, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005), jak je tomu v daném případě. Při hodnocení souladu smlouvy, jejímž účastníkem je spotřebitel, kterému z ní má vzniknout závazek k placení takto (extrémně) vysokého úroku, s dobrými mravy je nutno přihlédnout i k okolnostem, za kterých byla uzavřena a k jejímu dalšímu obsahu. Žalovaná akceptovala formulářovou dokumentaci vypracovanou právní předchůdkyní žalobkyně, jejíž obsah nemohla reálně nijak ovlivnit. Soud přihlédl rovněž k tomu, že pro případ porušení téže povinnosti, je žalovaná stižena i další podstatnou sankcí, a to smluvní pokutou. Zhodnotil-li uvedené okolnosti soud v jejich souhrnu, včetně toho, že smlouva nestanoví žádné sankce pro případ, kdy by byla porušena právní předchůdkyní žalobkyně, dospěl k závěru, že zkoumaná smlouva je právním jednáním, které se dobrým mravům příčí a tedy jednáním neplatným. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2020, č.j. 25 Co 279/2020-47.4. Soud má dále za to, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo k dostatečnému posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovanou a dále z příjmu žalované sestávajícího se z rodičovského příspěvku a příspěvku na dítě. Z žalobkyní předložených listin je zřejmé, že žalovaná před uzavřením smlouvy měla minimálně 2 vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, pobírala rodičovský příspěvek ve výši 10 000 Kč měsíčně, jehož výplata měla být ukončena v dubnu 2025, dále pobírala přídavky na děti ve výši 1 330 Kč měsíčně. Závazek ze smlouvy pak představoval splátky po 2 792 Kč měsíčně, tedy téměř 25 % příjmu žalované. Údaj o výši příjmu bez vyžádání si informací a důkazů ohledně skutečnosti, jaké jsou výdaje žalované související s bydlením, je zcela nedostatečný. Žalobkyně taktéž neprokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně nahlížela do registrů BRKI, NRKI, a zda a v jaké výši byly dosavadní závazky žalované. Z výše „příjmu“, z něhož žalovaná musela zajistit péči o 2 nezletilé děti, je zřejmé, že žalovaná nebyla úvěruschopná. Soud tudíž dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalované, tedy, že je žalovaná bez důvodných pochybností fakticky schopna závazek ze smlouvy uhradit (viz rozsudek NS ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18), nedostála tak zákonem stanovené povinnosti dle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a jedná se tak o neplatné právní jednání ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalované celkem částku 19 000 Kč, přičemž dle tvrzení žalobkyně žalovaná dosud na tuto částku uhradil celkem 700 Kč, soud tudíž podané žalobě vyhověl co do částky 18 300 Kč, přičemž uložil žalované povinnost tuto částku vrátit včetně úroku z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., za dobu od 15. 4. 2026, kdy byla žalovaná v prodlení s úhradou na základě předžalobní výzvy žalobkyně ze dne 30. 3. 2026, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť žalovaná netvrdila, tudíž ani neprokázala, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh, byť břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru spočívalo na ní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp.zn. 33 Cdo 1902/2025).5. Výrokem II. pak soud ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy jakožto neplatného právního jednání byly další nároky spočívající ve zbývající jistině, poplatcích, smluvní pokutě a sjednaného úroku nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala.6. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, kdy v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že byla žalovaná v řízení převážně úspěšná, přičemž této náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.