38 C 11/2024-20 — Okresní soud v České Lípě

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „původní věřitel“), s žalovaným uzavřela dne 25. 1. 2006 smlouvu o půjčce č. , číslo, v částce 40 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit souhrnný poplatek ve výši 26 560 Kč, tedy celkovou částku 66 560 Kč v 52 týdenních splátkách, přičemž poslední splátka (resp. trvání smlouvy) byla stanovena na 24. 1. 2007. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a celkově byla z jeho strany uhrazena částka 29 580 Kč, jenž byla přednostně započtena na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 byla pohledávka postoupena společnosti , Anonymizováno, (dále jen „přechodný věřitel“), kdy k tomuto dni sestávala z částky 36 980 Kč na jistině a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 došlo k jejímu postoupení na žalobkyni, přičemž žalovaný byl o postoupení vždy informován.2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o půjčce (č.l. 13) uzavřené dne 25. 1. 2006 mezi původním věřitelem a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 40 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce původního věřitele spolu se souhrnným poplatkem ve výši 26 560 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 66 560 Kč v 52 týdenních splátkách po 1 280 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 (ze systému ISAS) původní věřitel postoupil přechodnému věřiteli pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce, jak stojí a leží ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), a o této skutečnosti spolu s celkovou výší pohledávky bez příslušenství k datu postoupení (36 980 Kč) informoval žalovaného v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 (č.l. 14). Obdobně informoval přechodný věřitel žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2018 (č. l. 17), údaje o žalovaném a pohledávce byly rovněž uvedeny v příloze č. 1 smlouvy o postoupení pohledávek – Seznamu postoupených pohledávek (č.l. 15). Žalobkyně dále zaslala žalovanému výzvu před podáním žaloby ze dne 11. 9. 2023 (č.l. 18), v níž požadovala kromě dlužné částky 36 980 Kč též zákonný úrok z prodlení od 1. 7. 2015 do zaplacení.4. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), který se na právní vztahy mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně vzhledem k dataci jejich právních úkonů v této věci aplikuje, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.5. V souladu s ust. § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, obsahovat také stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona.6. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.8. Soud má za zjištěné, že původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 25. 1. 2006 v hotovosti částku 40 000 Kč a žalovaný se zavázal spolu s touto částkou vrátit původnímu věřiteli souhrnný poplatek ve výši 26 560 Kč, tedy celkovou částku 66 560 Kč v 52 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel a dostal se do prodlení se splácením půjčky. Původní věřitel na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil pohledávku za žalovaným na přechodného věřitele a ten následně stejným způsobem na žalobkyni.9. Mezi žalovaným a původním věřitelem, který následně pohledávku postoupil na přechodného věřitele a ten na žalobkyni, byla sjednána smlouva o půjčce ve smyslu ust. § 657 a násl. obč. zák., vedle obč. zák. a o.z. se právní vztahy mezi účastníky řídí zákonem o spotřebitelském úvěru. Absence ujednání o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr v textu smlouvy sice nezpůsobuje neplatnost smlouvy dle zákona o spotřebitelském úvěru a pro nečinnost žalovaného ani neplatnost ujednání o úrocích (zde skrytých v souhrnném poplatku), soud však musí vždy, v nerovných vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem zvlášť, přihlížet ke kritériu dobrých mravů. Soud sice nezpochybňuje smluvní autonomii účastníků soukromoprávních vztahů, ta ale nemůže být v případě vztahů ekonomicky nerovných subjektů zcela bezbřehá. Tato limitace nemůže být pro žalobkyni něčím neočekávatelným, shora citovaná judikatura je konstantní již téměř patnáct let. Nemravnost jednání původního věřitele není dána pouze tím, že jím poskytnutý úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2006 (kromě obecného povědomí o výši úroků původnímu věřiteli jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 13 %), ale spočívá i v tom, že úrokovou sazbu svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Spravedlivým vůči spotřebiteli se nejeví ani provedené (a v případě původního věřitele v obchodních podmínkách často uváděné) přednostní započtení splátek na souhrnný poplatek a právě kombinace těchto tří faktorů činí ujednání o poplatku (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a ve smyslu ust. § 39 obč. zák. tedy neplatné. Podle soudu lze ujednání o souhrnném poplatku (skrytém úroku) oddělit od ostatních částí smlouvy a smlouvu ze dne 25. 1. 2006 tak považovat za neplatnou pouze v části o souhrnném poplatku (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007). I kdyby však bylo nutné považovat za neplatnou celou smlouvu, bylo by třeba dospět k závěru, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu ust. § 451 obč. zák. a povinnost žalovaného vrátit zbytek jistiny by zde byla rovněž dána. Dle tvrzení žalobkyně i výpočtu soudu však žalovaný celkově uhradil částku 26 560 Kč a následným odečtením této částky od žalované částky ve výši 36 980 Kč soud získal částku 10 420 Kč. Žalovaný se dostal se splácením půjčky do prodlení, uhradil na jistině částku 26 560 Kč a soud proto přiznal žalobkyni částku 10 420 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně byl pouze částečný, a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.