Okresní soud v České Lípě 35 C 160/2026-12 – Náklady řízení

Žalobkyně se domáhá na žalované zaplacení částky 29 319,43 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovaná oprávněna čerpat úvěr až do výše 13 200 Kč. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr v dohodnutých denních splátkách. Žalovaná vyčerpala převodem na účet celkem částku 13 100 Kč, a neuhradila ničeho. Předmětem žaloby je částka, která představuje jistinu úvěru ve výši 13 100 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 247,43 Kč, smluvní úrok ve výši 15 972 Kč a smluvní pokuta ve výši 590,06 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhá přiznání zákonného úroku z prodlení.2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila bez omluvy; žalobkyně se prostřednictvím svého zástupce omluvila, a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti účastnic (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).3. Vzhledem k pasivitě žalované soud v řízení vycházel z listin předložených žalobkyní (smlouva o úvěru, metoda posuzování úvěruschopnosti, listina „bankovní ID“, výzva, ověření totožnosti, předžalobní výzva s dokladem o podání, informace o zprostředkovateli, informace pro spotřebitele, listina „ověření příjmu“, všeobecné obchodní podmínky, souhlas se zpracováním osobních údajů, splátkový kalendář, údaje o poskytovateli, přehled transakcí, výpis posouzení úvěruschopnosti, bank ID výpis) a dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byla 22. 5. 2025 dálkovým způsobem po ověření bankovní identity žalované uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaná dle předloženého výpisu čerpala částku 13 100 Kč (kreditní rámec činil 13 200 Kč) ve dvou tranších. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 1,016 % denně, dále byl sjednán poplatek za tranši (část úvěru) a denní splátka 102,73 Kč. Dle zjištění žalobkyně měla žalovaná v době uzavření smlouvy disponibilní příjem ve výši 28 812 Kč, žalovaná uváděla částku 20 000 Kč, pravidelné náklady 14 200 Kč a zbytné náklady 500 Kč. Disponibilní příjem ve výši 4 040 Kč byl shledán po zápočtu rezervy 500 Kč pro úhradu splátek ve výši 3 200 Kč měsíčně.4. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ust. § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.7. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi účastnicemi byla uzavřena distančním způsobem smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaná čerpala celkem částku 13 100 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen ve dvou tranších, jak vyplývá z výpisu z bankovního účtu žalobce.8. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně provedla hodnocení žalované dle údajů o jejích příjmech a výdajích. V tomto směru byl v předložené kalkulaci zjištěn výše uvedený výpočet (příjem ve výši 20 000 Kč, výdaje 14 700 Kč měsíčně). Žalobkyně dále předložila principy posuzování úvěruschopnosti u spotřebitelů. Z žaloby však nevyplývá, jakým konkrétním způsobem byla tvrzení žalované o příjmech a výdajích ověřována. Žádné relevantní listiny označeny ani předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalované, avšak ani její tvrzené příjmy. Žalobkyně sice popsala, že vycházela (oproti výše doloženému výpočtu) z částky příjmu 25 000 Kč měsíčně, avšak soudu není zřejmé, jak k této částce dospěla konkrétně (zda byly předloženy výpisy z účtu nebo výplatní pásky apod., když zjištěná a deklarovaná výše se liší téměř o 1/3).9. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.10. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.11. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si měla od žalované vyžádat informace týkající se jejích příjmů a výdajů, což však nedoložila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.12. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a strany si tak byly povinny vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnily (srov. ust. § 2993 o. z.). Žalované tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni požadovanou částku jistiny ve výši 13 100 Kč, k jejímuž zaplacení soud žalovanou zavázal, a ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.13. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobkyni přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 13 100 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V prodlení se splněním svého peněžitého dluhu se žalovaná ocitla na základě výzvy žalobkyně, k poměrům žalované nebylo v řízení pro její pasivitu ničeho zjištěno, a proto soud vyhověl nároku na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. za požadovanou dobu.14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná byla ve sporu úspěšnější, prokazatelně jí však žádné náklady nevznikly, a proto soud žádné z účastnic právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.