Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované straně uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 31 222,14 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou stranou uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalované straně poskytnuta částka 29 000 Kč a žalovaná strana se zavázala úvěr ve splátkách splatit. Tento závazek žalovaná strana nesplnila. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení zbývající jistiny v částce 28 522,14 Kč, a dále též nákladů spojených s uplatněním pohledávky 1 200 Kč a smluvní pokuty 1 500 Kč.2. Žalobkyně vyjádřila v návrhu ve věci samé souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání podle § 115a OSŘ. Žalovaná strana, ač řádně obeslána, na dotaz, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání nijak nereagovala, ač byla poučena, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat její souhlas. Soud proto rozhodl bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout pouze na základě účastníky předložených důkazů, ač byla žaloba částečně zamítnuta, v souladu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2440/2019 a Nejvyšším soudem ČR sp. zn. 29 Cdo 543/2008.3. Soud vycházel z žalobkyní předložených důkazů. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované straně úvěr částky 29 000 Kč, žalovaná strana se jej zavázala splatit ve splátkách stanovených na základě rozpisu žalobkyně. Dlužníku byl úvěr poskytnut bezhotovostní platbou na účet. Soud má za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalované straně částku 36 840 Kč. Žalovaná strana se zavázala úvěr splácet ve splátkách, dostala se však do prodlení a žalobkyně po upomínání úvěr zesplatnila.4. Právní poměry účastníků se řídí § 2395 a násl. o. z. Smlouvou o úvěru se podle § 2395 o. z. úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.6. V této věci bylo prokázáno, že žalovaná strana uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně platné ujednání o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Soud shledal platným i ujednání o smluvní pokutě 1 500 Kč, platně sjednanou podle odstavce Důsledky nesplacení úvěru smlouvy o úvěru. Podle téhož odstavce shledal i platným ujednání o sjednané částce 100 Kč jakožto nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Soud uložil žalované straně povinnost uhradit dlužnou jistinu v celé uplatněné částce, kterýžto nárok je v souladu s hmotným právem podle § 2390 OZ. Tato částka je součtem dlužné jistiny 28 522,14 Kč, dlužné smluvní pokuty v částce 1 500 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 100 Kč. Soud rovněž shledal důvodným nárok žalobkyně na úhradu zákonného úroku z prodlení stanoveného v částce dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.7. V odstavci II. výroku ovšem jako neplatné shledal jednání žalobkyně, kterým jednostranně zvýšila ve smlouvě sjednanou částku nákladů spojených s uplatněním pohledávky z 100 Kč na 300 Kč, stejně jako opakované uplatnění paušalizovaných nákladů vymáhání až do výše 1 200 Kč (sjednaná výše 100 Kč, uplatňovaná 4x300 Kč), neboť takový postup je neúčelný a proti dobrým mravům, neboť výlučně dle libovůle věřitele podle četnosti jeho jednostranného upomínání/vymáhání vytváří další quasi pohledávky za dlužníkem. Prodlení rozhodně není možné považovat za dílčí protiprávní jednání. Prodlení je trvající protiprávní stav, který není možno kumulovat, tím spíše nikoli dle libovolného uvážení žalobce. Proto žalobu co do částky 1 100 Kč zamítl. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, takovýmto způsobem obcházela zákon a takto navyšovala své profity ze smlouvy o úvěru bez spravedlivého důvodu.8. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř., když převážně úspěšné žalobkyni přiznal účelně vynaložené náklady řízení v celé uplatněné částce, neboť poměr jejího neúspěchu byl poměrně nepatrný. Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 250 Kč, a podle § 14b advokátního tarifu odměny právního zástupce za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby (3 x 700 Kč ve znění účinném ke dni vyhotovení daného úkonu), paušální náhrady hotových výdajů spojených se 3 úkony právní služby (á 100 Kč) a 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o dani z přidané hodnoty. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je jednoznačně formulářovou žalobou obdobné struktury, druhu nároků a opírající se o stejná ustanovení právních předpisů jako v jiných řízeních téže žalobkyně. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky.