10 C 214/2021-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 713 Kč spolu s příslušenstvím, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní (dále i jen banka) dne 27.8.2019 prostřednictvím internetových stránek banky www.kamali.cz, kdy žalovaný vyplnil požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces a žalovaný obdržel podpisový SMS kód. Po ověření identity žalovaného tento zaplatil částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně a po ověření shody majitele účtu se jménem žadatele byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 8 000 Kč na jeho účet, kterou se žalovaný zavázal vrátit včetně poplatku ve výši 264 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí.. Před uzavřením smlouvy prověřovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného prostřednictvím registrů NRKI a BRKI,SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobila žalovaného důslednému credit scoringu, posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Strany si dále sjednaly řadu poplatků dle sazebníku žalobkyně. Žalovaný však řádně dluh nevrátil, celkem zaplatil žalobkyni 27.9.2019 a 29.10.2019 2krát po 1 Kč pro aktivaci prodloužení splatnosti a dne 20.12.2019 částku 1192 Kč a dne 12.2.2020 částku 1203 Kč jako poplatky za prodloužení splatnosti. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 7 590 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 392 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 228 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 24.6. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 12.7. 2021 náhradním doručením – uložením u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě. 4. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci dohody, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní jako bankou a žalovaným, dnem 27.8.2019, banka poskytla žalovanému převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] částku 8000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku bance vrátit a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatky. sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, dále jej podrobila důslednému credit scoringu, kdy posoudila jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalovaný však bance ve stanovené lhůtě uhradil toliko 2 397 Kč, které představovaly poplatky. V souvislosti s upomínáním žalovaného žalobkyně naúčtovala žalovanému další poplatky, dlužná částka sestává z jistiny ve výši 7 590 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 264 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatku za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatku za SMS servis ve výši 245 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 392 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 228 Kč. Dle předžalobní upomínky s datem 6.11.2020 měl žalovaný žalovanou částku vrátit žalobkyni ve lhůtě do 30 dnů od sepisu výzvy 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 8 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98