10 C 141/2022-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 25 413 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 17.1.2019 mezi ním a žalobkyní (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč bezhotovostně na jeho účet, a žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 89 802 Kč, z toho 70 000 Kč jako samotnou půjčku a 19 802 Kč jako souhrnný poplatek. Žalobkyně před uzavřením smlouvy prověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutou zápůjčku na základě údajů poskytnutých žalovaným, které zaznamenala do zákaznické karty, kde uvedl, že je OSVČ v oblasti vodoinstalaterství a topenářství a předložil daňové přiznání za rok 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, celkem zaplatil 44 587 Kč, poslední splátka byla splatná dne 22.1.2021, proto žalobkyně požaduje po žalovaném částku 25 413 Kč, představující zůstatek jistiny a z důvodu prodlení požaduje zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 1.6.2022 vyzval žalovaného i žalobkyni, aby se vyjádřili, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 20.6.2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, žalobkyni dne 6.6.2022, přičemž však se oba k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že oba s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z listiny nazvané Smlouva o zápůjčce – [obec] na účet [číslo] s datem 17.1.2019 a s podpisy obou stran, ze Zákaznické karty s datem 17.1.2019, z výpisu z účtu žalobkyně a z tabulky umoření, soud dospěl k závěru, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o zápůjčce [číslo] se žalobkyně zavázala poskytnout na účet žalovaného č. [bankovní účet] a také dne 17.1.2019 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 89 802 Kč, z toho 70 000 Kč jako samotnou zápůjčku a 19 802 Kč jako souhrnný poplatek, a to formou 24 měsíčních splátek po 3 742 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena ve výši 3 736 Kč; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho příjmových a výdajových poměrech v zákaznické kartě, podle nichž měl být žalovaný svobodný, bydlet v bytě, měl mít dvě vyživovací povinnosti, měl být OSVČ s měsíčním příjmem 78 010 Kč a s dalšími příjmy domácnosti ve výši 16 000 Kč, jeho celkové měsíční výdaje měly činit 12 000 Kč, aniž by tyto byly jakkoliv blíže specifikovány a podle předložených důkazů nebyly žádným způsobem ověřovány. Žalovaný však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnil řádně, když uhradil celkem pouze částku 44 587 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení zůstatku jistiny v rámci předžalobní upomínky s datem 17.12.2021, dle které měl žalovaný dluh vrátit do 24.12.2021. 5. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka ve výši 70 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí, přitom takto nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací žalovaného, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici doklady o jeho příjmu z podnikání, kdy tyto doklady v řízení ani nepředložila, nicméně i kdyby tak učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné, věřitelka žádným způsobem nezjišťovala a neověřovala výdajovou stránku žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné a tento nedostatek má za následek neplatnos