Žalobkyně se svou žalobou doručenou soudu dne 28. 5. 2026 domáhala po žalovaném zaplacení částky 36 492,45 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 23. 4. 2025, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr až do výše 17 200 Kč. Smlouva o úvěru byla uzavřena distančním způsobem. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením smlouvy zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Pokud by soud nárok žalobkyně z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru posoudil jako nedůvodný, požaduje, aby soud tento nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.Žalovaný se nevyjádřil, tedy nesporoval skutková tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě.Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Z obsahu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr, jiný než na bydlení, až do výše 17 200 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky vrátit s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách dle čl. VVI a VII smlouvy ve výši určené dle čl. V všeobecných obchodních podmínek žalobkyně. Úroková sazba byla stanovena ve výši 0,85 % denně, roční procentní sazba nákladů při čerpání celého úvěrového rámce činila 1 160,91 %. Žalovaný uvedl v záhlaví smlouvy číslo účtu pro čerpání úvěru.Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že úvěr byl žalovanému vyplácen na bankovní účet č. , č. účtu, prostřednictvím bezhotovostního převodu z bankovního účtu žalobkyně takto:dne 2025-04-28, v částce 3 000 Kčdne 2025-04-23, v částce 17 200 Kčdne 2025-04-25, v částce 6 000 Kčdne 2025-04-27, v částce 2 000 Kčdne 2025-04-28, v částce 4 100 Kčdne 2025-04-26, v částce 2 000 KčŽalovaný splatil na jistinu celkem 17 200 Kč, a to dne 24. 4. 2025 částku 17 200 Kč.Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že žalovaný uvedl výši čistého měsíčního příjmu 16 317 Kč, výše ověřeného příjmu byla 16 207 Kč s tím, že tato výše příjmu měla být zjištěna z bankovního výpisu žalovaného, který nebyl přiložen (viz identifikovatelné příjmy). Žalobkyně provedla výpočet minimálních výdajů na 11 817,33 Kč.Z předžalobní výzvy ze dne 19. 4. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení poskytnuté částky. Předžalobní výzva byla zaslána žalovanému dne 23. 4. 2026.Z dalších důkazů nebyla učiněna zjištění podstatná pro rozhodnutí věci.Okresní soud vzal tvrzení žalobkyně za prokázaná, žalobkyně je doložila smlouvou o úvěru č. , hodnota, , přehledem bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, výpisem o posouzení úvěruschopnosti, výzvou k úhradě před podáním žaloby včetně dokladu o odeslání, údaji o poskytovateli spotřebitelského úvěru. Ze smlouvy o úvěru soud dále zjistil, že byla ujednána celková výše úvěru až do 17 200 Kč s možností postupného čerpání, úroková sazba 0,85 % denně, RPSN 1 160,91 % ročně, doba splatnosti a způsob splácení byl specifikován v čl. V spotřebitelské smlouvy. O skutkovém stavu soud uzavřel, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, který žalovaný čerpal ve výši 34 000 Kč.Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Dále soud věc posuzoval dle § 86 a § 87 ZSÚ.Podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Ke stejným závěrům dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že žalobkyně nedoložila, že by řádně zkoumala schopnosti žalovaného úvěr splácet, tj. lze uzavřít, že neprověřila, zda má žalovaný další dluhy a výdaje, neověřila jeho skutečné příjmy. Žalobkyně jako věřitel měla úvěruschopnost žalovaného zkoumat vzhledem k prokázané výši jeho měsíčního příjmu a porovnat tuto výši s reálnými výdaji, zabývat se tím, zda má žalovaný stálý příjem ze zaměstnání či podnikání, zda dosavadní dluhy hradí řádně a včas.Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je třeba učinit i po posouzení ujednané RPSN ve výši 1 160,91 % a smluvního úroku ve výši 0,85 % denně.Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná ve smyslu ustanovení § 86, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. Dále byla věc posouzena dle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle kterého platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.V řízení bylo zjištěno, že žalovaný od žalobkyně přijal peněžitou částku v celkové výši 34 000 Kč, na tuto částku uhradil 17 200 Kč. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Soud proto výrokem II. zamítl částku ve výši 19 392,45 Kč, a to s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a zamítl i požadované úroky z prodlení od data splatnosti úvěru a smluvní pokutu. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost jistiny 17 100 Kč v tomto rozhodnutí v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ze spisu nelze dovodit okolnosti, které by odůvodňovaly stanovení jiné splatnosti.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 17 100 Kč (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu zamítnuté částky 19 392,45 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Úspěšnější v této věci je žalovaný; tomu však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, když zůstal ve věci naprosto nečinný. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.