8 C 25/2026-50 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 94 810 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou dne 21. 3. 2025, číslo úvěru , Anonymizováno, . Nárok zdůvodňoval tak, že po prověření úvěruschopnosti žalované jí poskytl úvěr ve výši 67 000 Kč. Žalovaná se na základě smlouvy zavázala úvěr splácet ve 48 splátkách ve výši 4 606 Kč měsíčně s výší nominální úrokové sazby 78,56 % ročně. Žalovaná uhradila do data zesplatnění úvěru částku 9 212 Kč, poté se dostala do prodlení delšího 65 dní, v důsledku čehož žalobce úvěr zesplatnil k datu 25. 8. 2025. K tomuto dni se tak novou jistinou stala původní neuhrazená jistina a přirostlé úroky (79 567,38 Kč), tedy žalobce nově požadoval úroky z prodlení z této nové jistiny. Žalobce žádal dále smluvní pokutu.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nesporovala tvrzení v ní uvedená.Soud zjistil o skutkovém stavu následující skutečnosti z níže uvedených důkazů:Na základě žádosti o úvěr byl dne 21. 3. 2025 žalované na účet č. , č. účtu, zaslán úvěr vyplývající ze smlouvy č. , hodnota, ve výši 67 000 Kč s tím, že se žalovaná ve smlouvě zavázala tento úvěr hradit v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 4 606 Kč s úrokem 78,56 % ročně (viz smlouva o úvěru vč. dodatku o podpisu na dálku, doklad o vyplacení úvěru na účet žalované, dokument o postupu uzavření smlouvy. Žalovaná smlouvu podepsala dne 21. 3. 2025 na dálku, téhož dne jí byl vyplacen úvěr; žalobce jí zaslal dne 24. 3. 2025 oznámení o schválení úvěru. V hodnocení klienta je uveden příjem žalované 21 900 Kč, splátky dalších úvěrů 0 Kč. Z výplatní pásky od společnosti , právnická osoba, . soud zjistil, že žalovaná měla příjem za 02/2025 ve výši 3 341 Kč. Z výpisu NRKI soud zjistil, že ke dni 24. 2. 2025 měla žalovaná 8 jiných žádostí o finanční produkty, na částku 42 041 Kč, limit 20 000 Kč. Z výpisu SOLUS z 24. 2. 2025 soud zjistil, že žalovaná měla jeden záznam dluhu. Žalobce poslal žalované výzvy k úhradě dluhu dne 22. 7. 2025, 21. 8. 2025, oznámení o zesplatnění dne 25. 8. 2025Soud učinil ve věci skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky v celkové výši 67 000 Kč, žalovaná před podáním žaloby uhradila celkem 9 212 Kč (dle tvrzení žalobce).Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. Ustanovení § 86 a násl. ZSÚ podrobně upravují povinnosti poskytovatele úvěru stran posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Podle § 86 odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.Soud předně hodnotil úvěrovou smlouvu včetně úroku ve výši 78,56 % ročně. Podle statistiky úrokových sazeb (spotřebitelské úvěry u bank) – viz ekonomická data ČNB, ARAD – činila obvyklá úroková míra v březnu 2025 v bankovním sektoru 8,2 %. Přestože je obvyklé, že nebankovní poskytovatelé mívají sazby vyšší, neboť se do nich promítá podnikatelské riziko poskytovatele a častokrát i rizikovost dlužníka, kterému banka v žádosti o úvěr nevyhověla, hladina tohoto navýšení se nemůže pohybovat mimo rozumnou úroveň (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde Ústavní soud mimo jiné odkázal na nálezy sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12, ve kterých dovodil, že je nepřijatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům /zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům/, které evidentně poškozují práva svých klientů.). Rovněž Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 1490/2019-175 zopakoval, že smluvní volnost stran podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Soud v této věci posoudil, že smluvené úroky se vymykají i adekvátnímu zvýšení plynoucímu z podnikatelského rizika poskytovatele úvěrů jakožto nebankovní instituce. Soud proto uzavřel, že ujednaná výše smluvního úroku se příčí dobrým mravům, což působí neplatnost celé úvěrové smlouvy.K tomu lze dále odkázat na stručný a výstižný závěr z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 47 Co 87/2023-81, dle kterého pokud jsou smlouvy s nemravně vysokými úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, je absolutně neplatná celá smlouva, a nikoliv jen oddělitelné ujednání o nemravných úrocích. Ustanovení § 576 o. z. nelze na takové případy aplikovat. Rovněž z judikatury Soudního dvora plyne, že by neměl být považován za neplatný pouze úrok („odměna“), tj. neměl by být soudem pouze měněn sjednaný úrok na úrok obvyklý, jelikož takový postup vede k setrvávání poskytovatelů na jejich nemravných praktikách. Viz rozhodnutí ve věci C520/21 ze dne 15. 6. 2023: „kdyby vnitrostátní soud mohl měnit obsah zneužívajících ujednání v takových smlouvách, mohlo by být ohroženo splnění dlouhodobého cíle stanoveného v článku 7 směrnice 93/13. Tato možnost by totiž přispívala k eliminaci odrazujícího účinku pro prodávající a poskytovatele tím, že se taková zneužívající ujednání vůči spotřebiteli prostě a jednoduše neuplatní, a to v tom smyslu, že prodávající a poskytovatelé by byli i nadále sváděni k používání uvedených ujednání, jelikož by věděli, že i kdyby mělo být rozhodnuto o jejich neplatnosti, vnitrostátní soud bude moci smlouvu v nezbytném rozsahu doplnit, takže jejich zájmy budou tímto způsobem přesto zajištěny.“Dále, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, podle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Pokud jde o charakter odborné péče, tak lze zmínit též judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž tento soud dospěl k názoru, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a klíčová je povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Dále dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Ke stejným závěrům dospěl i soudní dvůr Evropské Unie v Rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.Soud aplikoval výše uvedená ustanovení a na ně navazující judikaturu rovněž na právě projednávanou věc a zhodnotil, že při zkoumání schopností žalované úvěr splácet žalobce neprověřil zejména výdaje a dosavadní zadlužení žalované. Dále žalobce nepředložil potvrzení o příjmu žalované, když jediná výplatní páska byla na částku 3 000 Kč a byla zřejmě pouze z brigádní činnosti žalované. Z tohoto hlediska postup žalobce nelze považovat za dostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí.Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná pro nemravně vysoké úroky sjednávány úvěrujícím zcela záměrně, systematicky a s vědomím jejich neplatnosti, neposkytoval již soud